Atribuce
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
= atribuční rozhodnutí týkající se vlastního i cizího chování neprovádíme vždy logickým, objektivním ani stejným způsobem, bývají zkreslena.
ZACH: v případě, kdy máme doklady stejně přesvědčivě ukazující na obě příčiny chování (vnější i vnitřní atribuci), častěji provádíme vnitřní (dispoziční) atribuci než situační. TZN. přeceňujeme důležitost osobnostních faktorů a činit za chování odpovědného aktéra a jeho vlastnosti . BACHA NA ZACHA!
mezikulturní pohled – čím kolektivističtější kultura, tím měně dispozičních atribucí.
EFEKT AKTÉRA A POZOROVATELE
Efekt aktéra a pozorovatele – Jones, Nisbett (Jones, E. E., & Nisbett, R. E. (1971). The actor and the observer: Divergent perceptions of the causes of behavior. Morristown, NJ: General Learning Press)
Percepční fokus neboli místo zaměření pozornosti - aktéři jsou "špatně" umístění k pozorování vlastního chování – mají špatný výhled. Situace je pro ně centrem pohledu, zaměřují tedy pozornost na faktory prostředí. Oproti tomu pro pozorovatele je v centru pohledu aktér a jeho chování (př. hraní rolí).
Přístup k informacím - aktéři mají o sobě víc informací - jejich chování je nejlepší alternativou, které situace dovoluje. Aktéři vnímají kontinuitu svého chování v čase a v situacích (konzistenci chování), zatímco pozorovatelé jsou omezeni jen na záblesky (výseky) chování aktéra ve specifických kontextech.
Předpojatost ve vlastním zájmu – sebeposilující a sebeochranná tendence připisovat úspěch sobě samému a neúspěch situačním faktorům. Příčina - uchování sebeúcty, snaha ovlivňovat dojem, který děláme na jiné. Převzetí plné odpovědnosti za neúspěch může snižovat sebeúctu. Jedinec se málo kdy pustí do něčeho, o čem ví, že se mu nepodaří, lidé očekávají, že uspějí a nečekaná selhání připsána vnějším vlivům.
Podobně zkreslení sloužící skupině
TEORIE KORESPODUJÍCÍCH ZÁVĚRŮ – 65. rok -při vytvoření úsudku o druhých hodnotíme úmyslnost chování, když usoudíme, že je úmyslné, přisoudíme chování povaze osoby = = korespondující je závěr, kdy vlastnosti, které jsme osobnosti přisoudili, jsou v souladu s jeho chováním. (jinými slovy koresponce – stav, kdy chování odráží nějaké dispoziční charakteristiky aktéra.
Jones a Davis (1965): teorie odpovídajících závěrů (teorie korespondující interference) – důležitým momentem při vytváření úsudku o druhých je hodnocení (anticipace) úmyslu – usoudíme-li, že chování jedince je úmyslné, záměrné – přisuzujeme jej povaze osoby. Pokud se osoba (např. ve své soc. roli) chová nestandardně (vyniká, pobuřuje) rovněž přisuzujeme chování vlastnostem osobnosti. (Jones, E. E., & Davis, K. E. (1965). From acts to dispositions: The attribution process in person perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in experimental social psychology (Vol. 2, pp. 219–266). New York: Academic Press