Atribuce
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Teorie centrálních rysů – Solomon Asch (centrální a periferní rysy)- Centrální rysy jsou takové charakteristiky osoby organizující formování dojmu o jiné osobě, tvoří rámec pro interpretaci další informací – např. Chladný x srdečný - Např. Asch zjistil, že „srdečný“ a „chladný“ jsou centrální rysy – ovlivňovaly dojmy, které si probandi vytvářeli o hypotetické osobě více, než kterékoliv jiné. Centrální rysy = figura, periferní rysy = pozadí
Periferní jsou takové charakterististiky, které nemají podstatný vliv na výsledný dojem
Spojitý model formování dojmu – Fiske, Neuberg (1990) – platí obojí, vnímání (poznávání) probíhá zdola i ze shora, dokud nejsme „spokojeni“ s obrazem osobnosti – setkání s osobou pak primární kategorizace, zaměření pozornosti na atributy, potrvzující kategorizace když neůspěch tak rekategorizace, když neúspěch tak integrace z jednotlivostí, jinak po potvrzující kategorii vyhodnotím možné otevřené projevy chování a jestli je pro mě nutné osobu poznávat dále či ne
TEORIE ATRIBUCE
Teorie atribuce – se zabývá procesem přisuzování (= atribuce), aneb jak lidé docházejí k přesvědčení o tom, jak se druzí chovají a proč
Heider - Simmelova iluze -doplnit ještě nebo video
https://www.youtube.com/watch?v=8FIEZXMUM2I
= soubor pravidel a principů na základě kterých jedinec vysvětluje chování druhých
Otázky: Jak lidé přisuzují příčinnost svému chování a jak své chování vysvětlují (Proč jsem co udělal? Proč jsem se tak zachoval?)
Proč?
Jak si vysvětlují chování jiných osob?
Jak přisuzují příčinnost „neživým“ objektům ve svém sociálním prostředí („Kde se to tu vzalo?“, výzkum town vs. Green)
HEIDEROVA TEORIE ATRIBUCE - 1958
Fritz Heider (1958) – teorie atribuce – lidé se chovají jako naivní vědci – shromažďují informace, analyzují je a tvoří teorie o příčinách chování jedince – identifikace příčin= kauzální atribuce
přednost dáváme příčinám, které považujeme za stálé a trvalé (vs. Přechodné)
1. vnitřní / dispoziční atribuce – kdy příčina chování souvisí s nějakou vnitřní stránkou jedince, např. s jeho osobností, schopnostmi, inteligencí, náladou.
2. vnější / situační atribuce – kdy příčina chování souvisí s vnějšími vlivy, tedy faktory prostředí, jiných lidí, peněz.
Př.: Proč dotyčný uspěl u zkoušky? Je za jeho úspěchem inteligence, studijní předpoklady, nebo měl štěstí, zkouška byla lehká?
TEORIE ZACH
Základní atribuční chyba: tendence podceňovat situační vlivy v chování posuzovaného jedince a předpokládat, že chování je vyvoláno osobnostním rysem jedince (fotbal). Ignorujeme i vlivy sociální role (tazatel vs. soutěžící). Naopak posuzujeme-li sebe, máme tendenci negativní informace přisuzovat situaci – naše chování je důsledkem situace, nikoliv já.
Další atribuční zkreslení: Nápadný člověk má ve skupině vždy větší odpovědnost
Tendence přisuzovat úspěch sobě a ne druhým