Psychologie umírání a smrti, hospicová a respitní péče

■

Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či 
odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší mocí (např. Hospodinovi) s žádostí o 
delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný 
říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též 
dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby. 

○

Deprese  

■

„Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, 
„Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“ 

■

Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. 
Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v 
pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje.​ ​Nedoporučuje 
se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které 
musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka 

○

Smíření  

■

– „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to 
připravit.“ 

■

V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí 
milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě 
spolupracovat a přistupovat k ní rozumem 

 
- ZÁSADY PŘÍSTUPU K VÁŽNĚ NEMOCNÝM A UMÍRAJÍCÍM 

●

Pokuď má pacient naději nebereme mu ji -> avšak nedáváme mu plané naděje. 

●

Sestra by měla vědět, jestli pacient o své diagnóze už ví (aby mu jí omylem nesdělila). 

●

Měli bychom přistupovat k člověku i v jeho posledních okamžicích a respektovat jeho 
důstojnost.  

●

Pokuď chce pacient vědět jakékoliv informace, měli by být pravdivé.