Gottfried Wilhelm Leibniz

(nauka o předzjednané harmonii – bohem předem stanovené)

Teodicea – skutečnost zla ve světě

• bůh stvořil nejlepší z možných světů, protože by jinak nemohl být vševědoucí, všemohoucí a neskonale dobrý

• stejně jako Augustin říká, že člověk má možnost volby (vybrat si mezi dobrem a zlem)

• rozlišuje 3 druhy zla:

  • metafyzické – tkví v konečnosti našeho světa (lidé umírají)

  • fyzické – utrpení a bolest všeho druhu (stvořené bytosti mohou být pouze nedokonalé) - fyzická bolest

  • morální – stvořená ve své nedokonalosti chybovat a hřešit – dar svobody (plyne ze špatného rozhodnutí)

Hodnocení

• v jeho práci jsou rozpory plynoucí jednak z neuspořádanosti a nesystémovosti jeho myšlenek (k čemuž přispělo i to, že nevyučoval na univerzitě) a jednak z toho, že se v něm kříží přijímání zakořeněných náboženských přesvědčení a zároveň uznání nového přírodovědného poznání

• jeho síla spočívá v tom, že se snažil sjednotit a spojit to, co se zdánlivě vylučovalo – boha a matematiku, božské a lidské...

• nezávisle na Newtonovi objevil diferenciální a integrální počet – čímž vyvrátil aporie – důkazy Eleatů o neexistenci pohybu

• vynalezl počítací stroj, stavěl mlýny, pekárny...

• snažil se sjednotit katolíky a protestanty

• snažil se vytvořit teorii univerzálního vědeckého jazyka, umožňujícího zredukovat všechny filozofické problémy na čísla (pravděpodobně něco, jako jsou dnes programovací jazyky)

• po analýze či operacích analytického charakteru (rozdělení na části) měla následovat syntéza (sloučení v celek), Leibnizovým cílem bylo vytvoření obecné vědy, jež by byla základnou pro všechny jednotlivé vědy, ale i novou metafyzikou

• protože veřejně nepřednášel a svůj systém systematicky nevyložil, nenechal po sobě žádnou filozofickou školu ve vlastním slova smyslu, o sjednocení a systematizaci jeho myšlenek se Christian Wolff (1679-1754); tzv. leibnizovsko-wolffovský systém byl základem německé filozofie 18. století až po dobu Kantovu

Předpoklady filozofie a filozofování

• filozofie v 17. století se na evropské pevnině vyznačuje relativní jednotností a plynulostí vývoje, v této době se doopravdy osamostatňuje z područí teologie

• odmítají rozvíjet středověkou filozofii a chtějí filozofii postavit na nových základech

• podle důrazu na metodu hovoříme o evropském racionalismu a anglickém empirismu (učení se základním a jediným zdrojem poznání, který nám zprostředkují vnější a vnitřní smysly Francis Bacon)

• ideálem veškerého poznání se stává matematika – snaha založit veškeré vědění, hlavně filozofii, na obdobném systému neotřesitelných důkazů; významní filozofové jsou většinou sami vynikajícími matematiky (Descartes – zakladatel analytické geometrie, Leibniz a Newton – nezávisle na sobě integrální počet, Pascal)

• na vrcholu jejich systémů stojí bůh

• vrcholem tohoto období jsou 3 filozofické systémy: Descartes, Leibniz a Spinosa