26. Vybrané filozofické směry 20.stol. + česká filozofie

1. Fenomenologie – Edmund Husserl (1859–1938)

Jeden z nejvlivnějších směrů současnosti

Fenomenologie, jak ji formuloval Edmund Husserl (jeden z nejvlivnějších filozofů 20. stol.), představuje snahu učinit z filozofie přesnou a přísně vědeckou disciplínu. Husserl, původně matematik narozený v Prostějově, studoval u Franze Brentana, který jej zásadně ovlivnil především pojmem intencionality. Fenomenologie se zrodila jako reakce na subjektivismus a psychologismus 19. století, které podle Husserla zkreslovaly samotné zkoumání vědomí.

Základem jeho filozofie je přesvědčení, že vědomí je vždy intencionální – zaměřené na nějaký objekt. Abychom mohli zkoumat podstatu věcí, musíme provést tzv. fenomenologickou redukci: poznání je založeno na dogmatismu – obecně vžité představy (předsudky) – je třeba se toho zbavit, vědomé odložení veškerých předsudků o existenci objektů a soustředění se na to, jak se nám jevy „dávají“.

Centrálním prvkem je transcendentální ego (já mimo naše smysly), čisté vědomí, které konstituuje smysl všech objektů. V pozdějším díle Husserl zavádí pojem Lebenswelt (životní svět), čili přirozený, každodenní svět, v němž se orientujeme ještě před jakoukoli vědeckou konstrukcí.

Rozlišuje dva světy: přirozený (předvědecký – Lebenswelt) X vědecký (rozumu, ten je ideální)

Husserlova fenomenologie měla zásadní vliv na další myslitele – Martina Heideggera, či Jeana-Paula Sartra – a ovlivnila nejen filozofii, ale i psychologii, pedagogiku či neurovědy.

2. Iracionalismus

= nerozumný (odmítá rac. vysvětlení světa)

• Protipól pozitivismu

• Centrum poznání: duchovní a citové pozn.

• Podstatu skutečnosti lze pochopit pouze citem, vůlí, intuicí a vírou

Arthur Schopenhauer (1788–1860)

Arthur Schopenhauer, narozený v Gdaňsku, vyrůstal v intelektuálně podnětném, avšak rodinně neharmonickém prostředí. Smrt otce a komplikovaný vztah k matce, spisovatelce Johanně Schopenhauerové, výrazně ovlivnily jeho životní postoj („charakter člověk dědí po otci, inteligenci po matce“). Po studiích filozofie, přírodních věd a sanskrtu rozvinul vlastní filozofický systém, který čerpal z Kanta, buddhismu i hinduismu.

Základní metafyzickou silou ve světě je podle něj vůle k životu – slepá, iracionální energie, která neustále žene člověka dopředu k neukojitelným touhám (zákl. životní princip je pud, vůle k životu a neukojitelná žízeň). Tento princip tvoří základ jeho učení, označovaného jako voluntarismus. V hlavním díle Svět jako vůle a představa tvrdí, že vše, co vnímáme, je pouze naše subjektivní představa. Pod touto vrstvou reality však pulzuje neustále neklidná vůle, která je zdrojem utrpení (podstatou vůle je pořád něco chtít utrpení a bolest (buddhismus - askeze = všeho se vzdát – asketický život (asketický cesta) = způsob, jak utrpení odstranit, druhý způsob je jen dočasný (estetická cesta, je jí schopen jen genius) – vrhnout se na uměleckou tvorbu a filozofii).