NATO - referát

Série dramatických politických událostí, které nastaly v období 1947 až 1949, vynesla tyto otázky do popředí zájmů. Šlo o přímé ohrožení suverenity Norska, Řecka, Turecka a dalších západoevropských zemí, únorový převrat v roce 1948 v Československu a nezákonnou blokádou Berlína, která začala v dubnu téhož roku.

Podpis Bruselské dohody v březnu 1948 potvrdil odhodlání pěti západoevropských zemí - Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemska a Spojeného království - vytvořit společný obranný systém a posílit vzájemné vazby způsobem, který jim umožní v budoucnu odolávat ideologickým, politickým a vojenským hrozbám vůči jejich bezpečnosti.

Pak následovala jednání se Spojenými státy a Kanadou o vytvoření jednotné Severoatlantické, založené na zárukách bezpečnosti a vzájemných závazcích mezi Evropou a Severní Amerikou. Signatáři Bruselské dohody přizvali k účasti i Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko. Tato jednání vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949, která znamenala počátek systému kolektivní bezpečnosti, založené na partnerství těchto dvanácti států. V roce 1952 se k Smlouvě připojilo Řecko a Turecko. Spolková republika Německo do Aliance vstoupila v roce 1955 a v roce 1982 se členem NATO stalo též Španělsko.

Základem Severoatlantické aliance se tedy stala smlouva mezi členskými státy, které do tohoto svazku vstoupily svobodně na základě rozhodnutí po veřejné diskusi a příslušném parlamentním postupu. Smlouva potvrzuje jejich individuální práva, jakož i jejich mezinárodní povinnosti vyplývající z Charty Spojených národů. Zavazuje členské státy sdílet rizika i odpovědnost, avšak i výhody plynoucí z kolektivní bezpečnosti, a každého z nich jednotlivě zavazuje neuzavírat žádný jiný mezinárodní závazek, jenž by mohl být v rozporu se Smlouvou.

Dnešní podoba NATO

Pád berlínské zdi v listopadu 1989, sjednocení Německa v říjnu 1990, rozpad sovětského svazu v prosinci 1991 a další dramatické změny ve střední a východní Evropě znamenaly konec období studené války. V důsledku těchto událostí, které změnily politickou situaci v Evropě, se podstatně změnily požadavky členských států aliance na vlastní bezpečnost. Jak se ukázalo, míru a stabilitě stále hrozí nebezpečí.

V návaznosti na rozhodnutí, která byla přijata nejvyššími představiteli členských států a vlád na summitech v Londýně v červenci 1990, v Římě v listopadu 1991 a v Bruselu v lednu 1994, přizpůsobila proto Aliance celou svou strategii měnícímu se strategickému a politickému prostředí. Pozornost zaměřila zejména na potřebu posílit svou politickou roli a podíl, kterým může ve spolupráci s dalšími institucemi přispět k zajištění bezpečnosti a stability, na nichž záleží budoucnost Evropy.

Strategická koncepce schválená nejvyššími představiteli států a vlád v roce 1991 v Římě nastiňuje široké pojetí bezpečnosti, založené na dialogu, spolupráci a udržování schopnosti kolektivní obrany. Integruje politické a vojenské prvky bezpečnostní politiky NATO do jednoho celku, rozvíjí spolupráci s novými partnery ve střední a východní Evropě a chápe ji jako nedílnou součást strategie Aliance. Koncepce počítá se snížením závislosti na jaderných zbraních a se závažnými změnami v integrovaných vojenských silách NATO, včetně podstatného snížení jejich počtu a stupně bojové pohotovosti, zlepšení jejich mobility, pružnosti a přizpůsobivosti různým nepředvídatelným událostem i rozsáhlejšího využívání mnohonárodnostních jednotek. Byla přijata opatření ke zjednodušení struktury vojenského velení NATO a k přizpůsobení procedur a mechanismů obranného plánování Aliance změněným podmínkám, kde jde o bezpečnost celé Evropy, a k přizpůsobení budoucím požadavkům na řešení krizových situací a zachování míru.