NATO - referát

Na summitu v Římě přijali nejvyšší představitelé států a vlád NATO rovněž důležitou Deklaraci o míru a spolupráci. Deklarace vymezuje souvislosti, do jejichž rámce je zasazena Strategická koncepce NATO. Definuje nové úkoly a postupy Aliance ve vztahu k celkové institucionální soustavě pro budoucí evropskou bezpečnost s ohledem na rozvoj partnerství a spolupráce se státy střední a východní Evropy. Summit znovu potvrdil odhodlání Aliance upevnit roli Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a předložil konkrétní návrhy, jak tohoto cíle dosáhnout. Zároveň potvrdil shodu členských zemí Aliance v názoru na rozvoj evropské bezpečnosti a obranné identity. Podtrhl skutečnost, že Aliance podporuje úsilí, které země střední a východní Evropy vynakládají na reformu, nabídl praktickou pomoc, která jim pomůže úspěšně překonat tento obtížný přechod, přizval země střední a východní Evropy k účasti na odpovídajících fórech Aliance a poskytl jim zkušenosti a odborné znalosti při politických, vojenských,ekonomických a vědeckých konzultacích a spolupráci. Severoatlantická rada pro spolupráci (North Atlantic Cooperation Council - NACC) vznikla jako instituce pro dohled nad dalším rozvojem tohoto partnerství. Římská deklarace také posoudila dosažený pokrok a specifické možnosti v oblasti kontroly zbrojení a zdůraznila oddanost Aliance globálnímu pojetí bezpečnosti, který přihlíží k širším hlediskům, dotýkajícím se bezpečnostních zájmů.

Po zveřejnění Římské deklarace byla přijata další opatření, jednak na poradách na úrovni ministrů zahraničních věcí a obrany, jednak na zasedání stálé Rady NATO, jejichž cílem je podporovat proces adaptace a transformace NATO. Zvláštní pozornost zasluhují tři oblasti aktivit; jmenovitě základní institucionální politický rámec vytvořený pro rozvoj vztahů mezi NATO a jeho partnery pro spolupráci ve střední a východní Evropě, rozvoj spolupráce v oblasti obrany a vojenství a role NATO při řešení krizových situací a při zachování míru.

Zaprvé, v instituciálním kontextu, bylo nejvýznamnější událostí zahajovací zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci, které se konalo 20. prosince 1991 za účasti ministrů zahraničních věcí nebo zástupců zemí NATO, šesti států střední a východní Evropy a tří pobaltských států. Úlohou Severoatlantické rady pro spolupráci je napomáhat na všech úrovních spolupráci mezi zúčastněnými zeměmi v bezpečnostních a souvisejících otázkách a dohlížet na proces rozvoje těsnějších institucionálních i neformálních vazeb mezi nimi. Jedenáct států na území bývalého Sovětského svazu, které nyní tvoří Společenství nezávislých států (SNS), se stalo účastníky tohoto procesu v březnu 1992. Gruzie a Albánie se připojily v dubnu a červnu 1992 a do roku 1993 už měla Severoatlantická rada pro spolupráci 22 kooperujících partnerů. Spolupráce Rady byla realizována na základě pracovních plánů, které byly původně vypracovány ročně a od roku 1995 včetně se vypracovávají po dvou letech.