Sören Kierkegaard a jeho filozofie

• úzkost

• úzkost je úzkostí ze svobody, není to totéž co strach (pocit vyvolaný obavou z něčeho, co znám), úzkost je úzkostí svobody před skokem do svobody

• vzniká tehdy, když člověk projektuje vlastní skutečnost (starozákonní motiv požadavku Boha, aby Abraham obětoval svého syna Izáka ⇒ „Abrahamova úzkost“)

- odlišuje mezi úzkostí a strachem – úzkost je z něčeho, co neznám a strach je z něčeho, co znám

- úzkost vychází z toho, že člověk se obává toho, jak jde do absurdity

- úzkost je součástí naší existence

„Chvála Abrahama

... Neboť ten, co miloval sebe, byl velký sám sebou a ten, kdo miloval jiné lidi, se stal velkým svým odevzdáním, ale ten, kdo miloval Boha, stal se největším ze všech…

... Takový byl ten, který spoléhal sám na sebe a získal všechno, ten druhý obětoval všechno v důvěře ve svou sílu, ale ten, kdo věřil v Boha, byl větší než všichni…

... Věděl, že je to všemohoucí Bůh, který ho zkouší, věděl, že je to nejtěžší oběť, kterou je možné od něj žádat, ale věděl také, že žádná oběť není příliš těžká, žádá-li ji Bůh, a vytáhl nůž…“

(Abrahám + Rebeka – nemohli mít děti; poté konečně syn Izák, chtěl Bohu ukázat, jak ho má rád, chtěl obětovat syna x jehně → Bůh uznal)

- Chvála Abraháma je úzkost z toho, že Abrahám neví, jestli ten, kdo chce, aby zabil syna, je opravdu Bůh (co když ho pokouší ďábel?) → tato pochybnost = úzkost, kterou má Abrahám

• existence je volba mezi alternativami, které jsou pro člověka nekonečně beznadějné a tragické (stejně všichni umřeme, pesimismus) – v Nemoci ke smrti Kierkegaard rozlišuje trojí nemoc ke smrti, trojí úzkost:

„Nemoc ke smrti

1) úzkost, že si nejsem vědom své osobnosti - úzkost, která plodí masového člověka, nivelizovaného v upadlé době, prostředního mezi jinými prostředními

- úzkost, která pramení z toho, že nevím, kdo jsem, jsem masový člověk

2) úzkost, kdy nechci být sám sebou - zplozená ze strachu z konečnosti

- ať budu dělat cokoliv, stejně umřu – proč se tedy pokoušet o život?

3) úzkost, kdy chci být sám sebou - kde zdrojem úzkosti je to: kdo jsem já?, úzkost z nekonečnosti

- chci být osobnost, nechci být masový člověk – chci něco vykonat, ale jsem schopen to dokázat?

Syntéza těchto úzkostí je problematické bytí, které nazýváme člověk. Člověk je rozpolcen, ale jen překonání tohoto rozpolcení je cestou k autentické existenci, jen toto usilování je jedinou možností, jak je člověk v pravdě, jak může překonat zapomenutí existence.“

- všechny úzkosti jsou součástí života, ale člověk do toho musí jít a usilovat o to (x stejně umře)

• pravda

• dotvoření pojmu existence je v knize Uzavírající nevědecký dodatek (polemika proti Hegelovi)

• proti objektivní pravdě stojí pravda subjektivní ⇒ subjektivní myslitel reflektuje dvakrát → nejprve to objektivní a podruhé sebe jako toho, který se po tom objektivním ptá, ono usilování je vlastním obsahem lidské existence, pravda je chápána jako subjektivita

• pravda existence je víra