Vývoj českého filozofického myšlení

X. Tomáš Garrigue Masaryk

• Vědomí krize moderního člověka, zpochybnění hodnot, na nichž vyrostla evropská civilizace, se v průběhu 19. století projevily na půdě mnoha filozofických škol. V našem prostředí se s nimi můžeme setkat pouze sporadicky.

• Na přelomu 70. a 80. let 19. století se i v lůně novodobé české společnosti ozývaly hlasy volající po hlubším, zdůvodněném národním programu.

• Tyto výše naznačené tendence vyjadřovaly filozofické úvahy Tomáše Garrigua Masaryka, jejichž jádro vznikalo v 80. a 90. letech 19. století.

• Důležitým předpokladem Masarykovy koncepce „humanitní demokracie“ se stala problematika týkající se charakteru a zejména funkce náboženství v lidském životě. Nikdy se netajil svým záměrem rehabilitovat význam náboženství pro přítomnost zasaženou nihilismem, upozorňovat na důležitost náboženského citění a platnost náboženských hodnot s ohledem na očekávané úkoly spojené se světonázorovou výchovou společnosti.

• Byl přesvědčen o tom, že pevný základ moderní, civilizované společnosti, a tedy i půdu pro další směřování vlastního národa lze hledat ve sféře supranaturální (nadrozumové, nadpřirozené).

• Psychologické úvahy o individuu spojoval vždy s přemýšlením o národních tradicích, o smyslu národních dějin, o možnostech rozvoje českého národa.

• Zdůrazňoval individualismus.

• Masaryk užíval pojem reformace ve dvojím významu. Na jedné straně pod ním chápal určité náboženské hnutí. Častěji se však zabýval reformací ve druhém významu. Spatřoval v ní jeden ze dvou možných způsobů uskutečňování změn žádoucích pro společnost.

• České dějiny vykládal jako svár dvou principů – reformace a protireformace.

• Svůj filozofický a politický program formuloval heslem realismus.

• Přesvědčení, že nic není velké, co není pravdivé, vedlo Masaryka do sporu s nekriticky národním nadšením.

Dílo: Česká otázka, Jan Hus, Moderní člověk a náboženství, Ideály humanitní, V boji o náboženství, O smysl českých dějin, Nová Evropa, Světová revoluce, Cesta demokracie 1-2, Otázka sociální 1-2.

XI. Jan Patočka (1907 – 1977)

• Patří k největším českým filozofům a nejvýznamnějším filozofickým osobnostem 20. století.

• Jeho filozofické tázání i životní osudy vypovídají velmi podstatně i o osudech Evropy. Byl jedním z posledních žáků E. Husserla a posluchačem M. Heideggera.

• Zabývá se otázkami dějin filozofie, českým filozofickým odkazem (Bolzano, Masaryk, problematika českého národního programu). V neposlední řadě je třeba připomenout obrovské dílo překladatelské (Hegel, Schelling).

• Hlavní pozornost věnuje tematice „přirozeného světa“. Vychází z toho, že moderní člověk nemá jednotný názor světa. Žije ve dvojím světě, ve svém přirozeně daném okolí a ve světě, který pro něj vytváří moderní přírodověda, založená na „matematické zákonitosti přírodní“. Tuto nejednotu pokládá Patočka za hlavní zdroj současné krize. „Člověk se ocitl ve dvojím světě: v jednom, v němž myslí, a v druhém, v němž žije.“ Nelze ale jeden svět prostě škrtnout. Patočkovým cílem je znovusjednocení obou světů.

• Člověk je bytost, která je nejen částí světa, ale též bytost, která má svět, ví o světě.

• Tuto myšlenku doplňuje později úvahou o třech základních momentech pohybu existence. První je pohyb, jímž přijímáme své místo na světě, jímž se ve světě zakotvujeme. Dále je to pohyb naší praxe či aktivity ve společenství s druhými. Nejzávažnější je třetí pohyb, jímž se člověk vztahuje k celku, a tím přijímá sebe sama.