Vývoj českého filozofického myšlení

České filozofické myšlení

I. Počátky českého filozofického myšlení

- v Praze se rozvíjela středověká vzdělanost na půdě katedrální školy

- již v 70. letech 13. století se zde komentoval Aristoteles

- rozhodujícím mezníkem se stalo založení Karlovy univerzity 1348 -> Praha vyhledávaná

- 1375 soubor univerzitních textů, autorem je rektor Karlovy univerzity – Mistr Jenek Václavův

- zvolil si pro své komentáře Aristotelovy spisy o přírodě, ale i jeho Politiku (konflikt mezi světskou a církevní mocí, císařem a papežem).

- zdůrazňovala se úloha lidu, lid vkládá do rukou vladaře zákonodárnou moc

- králem se může nazývat pouze ten vládce, který žije v souladu s rozumem, kdo slovy a činy naplňuje ty nejsprávnější zákony a nepodléhá vlastní žádostivosti, lid je oprávněn sesadit tyrana - zesvětšstění

- teoretickým základem byl krajní filozifický realismus od Johna Wyclifa

- projekt reformy církve korespondoval s úvahami čechů – myšlenky z obou zdrojů – ojedinělé a jedinečné

II. Reformátoři

- celospolečenská krize - radikální odmítnutí středověkého názoru na svět a postavení člověka v něm, včetně zastaralých představ o roli církve ve společnosti a svrchované moci papežství.

• Konrád Waldhauser – upozornil na poměry ve společnosti, vystupoval proti přepychu, rozmařilosti, nadutosti, náprava - důsledné následování Kristova příkladu

• církev se vzdaluje duchovnímu poslání, touha po majetku a politické moci.

• Pokračovatel Jana Milíče z Kroměříže – nastoupil dráhu nezávislého kazatele-kritika zlořádů, dodržoval ideál křesťanské chudoby a čistoty, střídání asketismu a aktivního sociálního jednání

• nejznámějším text: List papeži Urbanu V. - Milíč důrazně žádí papeže, aby svolal obecný koncil

• 1973 sociální ústav „Jeruzalém“, kající se padlé dívky, Milíčovi žáci, po smrti zrušen

• Tomáš Štítný ze Štítného – Milíčovi myšlenky, filozofie prostředkem výchovy, kultivace nejširších vrstev ve městě i na venkově, šlo mu o to, aby se lidé naučili samostatně používat vlastního rozumu

• je považován za otce české filozofické terminologie, nezpochybňoval význam křesťanské víry

• Řeči besední - součást Budyšínského rukopisu, ucelený, systematický výklad filozofie, jakási populární encyklopedie, církev je povinna poskytovat obecná pravidala víry

• Matěj z Janova – vynikající analytik společnosti, teoretik nadcházející reformace - kult bible (zásadní dílo: Pravidla Starého a Nového zákona), obžalobou církve, jež se ustavičně prohřešovala vůči zásadám obsaženým v Písmu svatém, vinu hledal ve společnosti, tak dovršil dílo započaté Waldhauserem.

III. Boží zákon Jana Husa (asi 1370 – 1415)

• Na počátku 15. století do Prahy dostávají církví odsuzované traktáty „kacíře“ Wyclifa.

• Toto dílo záhy vyvolalo ideový střet mezi německými a českými mistry na Karlově univerzitě.

• Celý spor měl i politické pozadí. Němečtí mistři propagovali po sesazení Václava IV. z trůnu římských králů (stalo se tak 1403 papežem Bonifácem IX.) protikrále Němců Ruprechta, čeští mistři stáli na straně Václavově.

• K nejradikálnějším viklefistům na univerzitě patřili původně Husovi učitelé a přátelé.

• V roce 1409 vyvrcholily spory mezi mistry německého původu, odpůrci Wyclifa, a mistry českého původu, stoupenci reformního proudu vydáním Dekretu kutnohorského a volbou Husa ze rektora univerzity.

• V srpnu 1412 Hus se svými přáteli hájil v Karolinu Wyclifovy teze. Kněží hřeší, honí se za majetkem, a proto nemyslí na chudé, zanedbávají své poslání. Král má právo potrestat je a odejmout jim to, co je důvodem úpadku církve.

• Celým Husovým dílem prostupuje myšlenka, že každý člověk je křesťanem potud, pokud svým myšlením a jednáním, celým životem, naplňuje nejvyšší normu – Boží zákon. Pokud je přestoupí, upadá do hříchů a stává se údem Antikristovým – tj. služebníkem sil zla.

• Krátce před smrtí zostřil svoje formulace, dospěl k názoru, že nikdo není vázán respektovat příkazy vrchnosti, pokud by se rozcházely s Boží pravdou – tj. obecným lidským zájmem.

• Jan Hus není z hlediska filozofického ani teologického příliš originální, ale přesto je to jedna z největších postav českých dějin, kterou končí středověk a začíná jiná doba. Do té míry je ještě středověkým člověkem, že si rozdělení církve nedovede představit, chce ji změnit, zbavit zlořádů, kořistných lidí a pevně opřít o autoritu Božího slova. Jeho praktický a životní postoj však už svědčí o tom, že pravdivost bude nadále víc než autorita. Husův hlas je hlasem člověka, který se chce řídit svým vlastním svědomím a přesvědčením.