ZSV_MO_13B_JUD_dějiny_svatky

Od středověku po emancipaci

Po arabizaci a islamizaci Předního východu, Egypta, severní Afriky a podstatné části Španělska se také převážná část židovských obcí dostala do islámské oblasti a byla vystavena silnému vlivu její kultury.

K osobitému židovskému duchovnímu vývoji došlo na půdě muslimského Španělska - Andalusie, kam se v důsledku příznivých podmínek přesunulo v 10. století centrum židovské vzdělanosti. Můžeme hovořit o zlatém věku židovské vzdělanosti. Největším středověkým židovským myslitelem byl Moše ben Maimon, známý též pod řecko-latinským jménem Maimonides. Narodil se r 1135 v Córdobě. Usídlil se v Egyptě, kde se stal dvorním lékařem sultána Saladina, vítěze nad křižáky.

Ve 13.-15. stol. docházelo k postupnému úpadku islámského Španělska a tamní židovské obce se dostávaly do sféry křesťanských panovníků. Řada Židů přestoupila na křesťanství. To mělo za následek vznik zvláštní vrstvy „nových křesťanů", zvaných „marranos" (marani). Mnozí křesťanství pouze předstírali, což zvyšovalo napětí ve společnosti, které vyvrcholilo r 1492, kdy byli Židé ze Španělska vyhoštěni. Podobně se jim vedlo i jiných zemích Z. Evropy.

V 15.-16. stol. vrcholil vývoj židovské mystiky-kabaly, která je vedle rabínských studií a náb. filozofie třetím hlavním myšlenkovým směrem v rámci judaismu. Nejvýznamnější památky kabaly je kniha Zohar (Záře). Po vyhnání byla židovská mystika schopna oslovit vyhnance mnohem přesvědčivěji, než dokázala dosavadní tradiční náboženská filozofie.

Do západní a střední Evropy přicházeli první Židé většinou jako obchodníci, a to již v římské době, nebo jako váleční zajatci. Jejich postavení se prudce zhoršilo během křížových výprav 11. - 13. stol.

Na počátku novověku byl náboženský antisemitismus postupně vystřídán úředním. V 19. stol. začíná v Evropě (od západu) postupně období emancipace a zrovnoprávnění židů.

19. stol. - emigrace a sionismus

20. stol. - Holocaust (1939-45) vznik státu Izrael (1948).

Židovský kalendář

Židé používají zvláštní kalendář, který počítá podle slunečního cyklu jen roky, ale měsíce určuje podle cyklu lunárního. Proto má měsíc hebrejského kalendáře buď 29, nebo 30 dní. Začátek měsíce se původně vyhlašoval na základě přímého pozorování Měsíce. Od poloviny 4. stol. však počátky měsíců určuje kalendář sestavený na základě přesných výpočtů. Měsíce se počítají od prvního jarního měsíce, který se nazývá nisan. Po něm následují ijar, sivan, tamuz, av, elul, tišri, chešvan, kislev, tevet, ševat a adar.

Lunární rok, jenž odpovídá dvanácti cyklům oběhu Měsíce, je v průměru o jedenáct dní kratší než rok sluneční. Tento rozdíl se v hebrejském kalendáři vyrovnává jednou za dva nebo tři roky vložením třináctého měsíce, který se nazývá („druhý adar").