ZSV_MO_2B_BUDD

Etické jednání má základ v poznání čtyř vznešených pravd. Z tohoto poznání vyplývá rozhodnutí k odříkání, k blahovůli vůči všemu živému, neubližování. Toto rozhodnutí se opět uskutečňuje ve stupních a nakonec ústí v ponoření.

Cvičení za-zen (meditace vsedě), které je na Západě silně rozšířeno, navazuje přesně vzato na poslední stupeň osmidílné cesty, jak ukazuje japonské slovo zen - ponoření. Bylo by velkým nedorozuměním, kdyby-chom si mysleli, že při zenovém cvičení jde pouze o zvláštní techniku meditace, které se můžeme naučit bez všech předpokladů. Při takovém cvičení se předpokládá opravdu morální způsob života ve smyslu osmidílné cesty, uvedené ve čtvrté vznešené pravdě.

Moudrost a soucit; Osvícení jakožto poznání pravé svobody v prostoru vší pomíjivosti má ústřední význam. Vedle něho zůstává ve stínu význam soucitného vztahu osvíceného k nevykoupenému světu, jak jej můžeme pozorovat na Buddhově životě. K důležitým rozdílům mezi velkou (mahájána) a malou (hinájána) cestou proto patří také rozdílný charakter ideální postavy, které se v malé cestě říká arhat a ve velké cestě bódhisattva.

Původ slova arhat je nejasný, a proto je také obtížné je přeložit. Jisté je, že arhat se vyznačuje vyhasnutím základních vášní,žádostivosti, nená-visti a omylu, a odstraněním žízně. Arhat je absolutně svobodný člověk. Stavu, kdy jsou zničeny všechny vášně, lze dosáhnout už v tomto životě, ale definitivním se stává ve smrti.

Na rozdíl od arhata, který se ve svém soustředění na radikální oproštění jeví téměř jako bez soucitu, egocentrický a elitářský, vystupuje v postavě bódhisattvy soucítění s neosvíceným, a proto nesvobodným světem. Bódhisattvu je třeba chápat jako bytost, která sice sama už dosáhla stavu buddhy, přece však nechce vejít do dokonalé nirvány dříve, než budou vykoupeny všechny nevykoupené bytosti. V tomto ideálu se tedy spojuje moudrost (pradžňa) a soucit (karuna).

Tím se koriguje běžná představa, že buddhismus vede své přívržence ke svobodě pouze cestou meditace. Poznání, že velcí osvícení na své cestě tam (k radikálnímu oproštění) se zároveň vracejí (k nevykoupeným), probouzí důvěru a víru u všech, kteří se pokládají za neschopné dosáh-nout velkého cíle vlastními silami. Vědomí, že existuje mnoho těch, kteří jdou člověku vstříc se svým soucitem a pomocí, vede k tomu, že vedle historického Buddhy, před ním a po něm, se uznávají další postavy Buddhy, tedy mnoho bódhisattvů. Dává se jim jméno a stávají se ve víře a důvěře předmětem úcty a vzývání.

Jako druhý sloup velké cesty je třeba uvést amida-buddhismus. V této formě buddhismu se lidé obracejí opětovným vzýváním k Amitábhaovi (jap. Amida), tj. k Buddhovi západního ráje, a k jeho bódhisattvovi Avalókitéšvaraovi (jap. Kannon).