14. Moderní evropská kultura

Významný článek evropské a světové kinematografie šedesátých let představoval také film český a slovenský, zejména v dílech Karla Zemana (Vynález zkázy, 1957), Františka Vláčila (Markéta Lazarová, 1967), Jiřího Menzela (Ostře sledované vlaky, v roce 1967 získal filmového Oscara za režii) a Jána Kadára a Elmara Klose (Obchod na korze, filmový Oscar 1966).

Od konce sedmdesátých let se natočila celá řada filmů řemeslně dokonale udělaných a nepochybně působivých (k nejlepším patří například Amadeus Miloše Formana, 1984, oceněný osmi Oscary), ovšem také se stále více točí filmový brak plný hlouposti, brutality a sexu prostého erotiky, zároveň však zaujatě sledovaný takřka planetárním zájmem diváků.

Módu Evropy určují filmy americké provenience, např. snímky Stevena Spielberga (Jurský park, 1993) nebo Davida Lynche (Modrý samet, 1990).

Filmoví herci se stali ještě víc než ve dvacátých a třicátých letech idoly populace na celém světě a ozdobou "vyšší" společnosti podobně jako v 18. a 19. století operní primadony. V devadesátých letech se na nicotná místa veřejného zájmu a světové slávy vedle filmových hvězd, sportovců a politických pletichářů derou také fotomodelky v dříve netušené míře, již umožňuje právě televizní přenos.

Ale také film má nebezpečného konkurenta, totiž televizi, zejména od konce padesátých let a let šedesátých, kdy došlo k širšímu zavádění televize barevné. Masové rozšíření televize ovlivnilo evropskou civilizaci v míře, kterou dosud nelze dostatečně změřit a ocenit. Jako prostředek masové komunikace a informace má televize nesporné přednosti, na druhé straně se snadno stává výtečným manipulačním prostředkem propagandy (ať už politické či ekonomické) a bezduchou masovou zábavou, která v intenzitě devastace lidského ducha může být ještě výkonnější než průměrná filmová produkce. Jak však ukazuje vývoj masové zábavy v Evropě devadesátých let, i zmíněné neblahé tendence lze ještě překonat takovou zábavou, jakou představují počítačové hry, při nichž lidé nejen zcela prokazatelně tupnou, ale v pravém slova smyslu i blázní. Film sice hledal i jiné cesty (Laterna magica, Polyekran), ale nakonec jednoznačně zvítězil jeho nečekaný největší konkurent, nový netradiční způsob šíření obrazových programů, když se od sedmdesátých let začal prosazovat další nosič obrazového záznamu, totiž videokazeta. Rychle se stala nejen takřka všeobecně rozšířeným domácím biografem, nýbrž i jedním z otazníků nad směrem i hodnotou současné masové kultury.

Novou situaci evropské kultury v poslední čtvrtině 20. století má postihnout často frekventované slovo postmodernismus či postmoderní kultura.

Sám pojem se zrodil na konci sedmdesátých let na prostoru architektury, která odmítala jednotící, internacionální styl. Postmoderní kultura se od kultury moderní liší v jednom podstatném bodě, totiž ve vědomé skepsi. Zatímco moderní kultura si většinou osvojila ideály avantgardy alespoň v tom smyslu, že v budoucnu vznikne jednomyslnost svobodného lidstva, a tak se podaří nechat za sebou chaos a agresivní nesnášenlivost, jíž se 20. století vyznačuje, postmoderní postoj se k myšlence jednotnosti a jednomyslnosti staví pochybovačně a odmítavě, dokonce ji považuje za nebezpečnou.