14. Moderní evropská kultura

Existencialismus jako obecný duchovní směr měl mnoho společného s duchem absurdity, který ovládl už v padesátých letech umělecky nejsilnější projevy evropské literatury. Uznávanou veličinou byl především irský dramatik a prozaik Samuel Beckett, jehož slavná absurdní hra Čekání na Godota (1953) je bezútěšnou metaforou situace moderního člověka, který se bezesmyslně pohybuje v nehybné přítomnosti, jíž chybí minulost i budoucnost. Podobně také slogany odcizeného reklamního světa jsou základem "dialogů" ve hrách druhého velkého představitele absurdního dramatu, francouzského dramatika rumunského původu Eugena Ionesca (Chodec vzduchem, 1963).

Oproti výlučnějším avantgardním proudům, zvláště vůči absurdnímu divadlu, zůstalo divácky vděčným divadlo technicky klasické, jak je představuje například společenskokritické dílo švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta. Tragická komedie Návštěva staré dámy (1956) se stala světovým divadelním bestsellerem a velmi úspěšné bylo i její zpracování operní (Gottfried von Einem).

Zdánlivě tradiční technické postupy charakterizovaly i neavantgardní prózu, takzvaný nový román v padesátých letech i takzvaný nový nový román v letech šedesátých, byť tu byl románový tvar pojímán jako studie nových přístupů k realitě. Představitelé těchto směrů se odvolávali na Dostojevského, Faulknera i Prousta a ve svých dílech se příliš nezajímali o sociální realitu kolem sebe.

Kritickým společenským tónem se naopak vyznačovala skupina rozhněvaných mladých mužů v Anglii, i když se pod tímto pojmem rozumějí umělci velice rozdílní, například patriarcha moderní anglické poezie Ted Hughes, dramatik John Osborne (autor slavné hry V hněvu se ohlédni) nebo skvělý satirik Kingsley Amis, jehož román Šťastný Jim se stal světovým bestsellerem. Tím se stal i svérázný detektivní román z prostředí středověkého kláštera Jméno růže italského sémiologa a estetika Umberta Eca (1980), jenž může být mimořádně poučným, ale i zábavným úvodem do dějin středověké kultury. Jako trvalý bestseller celého poválečného období také fungoval slavný historický román s všeplatným akcentem na svědomí člověka (román svědomí) finského spisovatele Mika Toimiho Waltariho Egypťan Sinuhet (1945), přeložený do třiadvaceti světových jazyků.

Od padesátých let stále intenzívněji konkuroval literatuře a hlavně divadlu mohutný rozvoj filmové produkce. Ačkoliv bohužel v naprosté většině směřoval ke stále podbízivější komerci, vznikla celá řada nesporně hlubokých děl, například Sedmá pečeť švédského režiséra Ingmara Bergmana (1956), Sladký život Itala Federica Felliniho či filmy vůdčích osobností tzv. "nové vlny" Jeana-Luca Godarda U konce s dechem a Pohrdání (1960, 1963) či 541 stupňů Fahrenheita Francoise Truffauta (1966). Je možné zmínit se také o svého času vášnivě diskutovaném filmu Psycho Alfreda Hitchcocka (1960) nebo o sugestivním snímku Zvětšenina Michelangela Antonioniho (1966).