14. Moderní evropská kultura

14. Moderní evropská kultura

Kultura po druhé světové válce ve světě:

Totalitarismus, válečné hrůzy a nakonec i atmosféra studené války hluboce ovlivnily kulturní život. Evropská humanisticky orientovaná kulturní fronta, která se ještě před válkou pokoušela udržet kontakt s duchovními tradicemi "staré" Evropy, se prakticky rozpadla.

Její čelní představitelé, beznadějně a zoufale poznamenaní válečným kataklyzmatem, většinou už patřili ke generaci odcházející, a někteří dokonce v duchovně bezvýchodné situaci zvolili dobrovolný odchod ze světa (Stephan Zweig, Klaus Mann, Primo Levi).

Rozvrácenost evropského duchovního života prohloubilo i to, že důsledku pronásledování nejen Židů, nýbrž i protinacisticky orientovaných osobností intelektuálního a kulturního života mnoho předních intelektuálů a umělců z Německa emigrovalo do Spojených států.

Byl mezi nimi například fyzik Albert Einstein, skladatelé Arnold Schönberg a Béla Bartók, spisovatelé Heinrich a Thomas Mannové, Bertolt Brecht a také mnoho malířů a architektů. Totéž se stalo ve Francii, když ji Němci obsadili. Tehdy z Evropy odešli takoví umělci jako Salvador Dalí a Max Ernst.

Rozdělení poválečné Evropy v rámci studené války pak kulturní krizi ještě prohloubilo. Od umění se vyžadovala mocenskopolitická a ideologická konfrontace, takže proti socialistickému realismu v malířství a sochařství a novoklasicismu v architektuře na Východě stály abstrakce a funkcionalismus Západu takřka úplně bez možnosti dialogu.

Celá poválečná Evropa byla ovlivněna těžkou ekonomickou situací, která měla dopad hlavně na výtvarné umění, především architekturu. Předzvěstí neblahé výstavby bytů v panelových domech se stal dům jako "obytný stroj" v Marseille (17 poschodí s 337 byty), jehož autorem je Le Corbusier (Charles Edouard Jeanneret), vedle Waltera Gropiuse a Ludwiga Miese van der Rohe jeden z velkých architektů 20. století, kteří mezi válkou společně pracovali ve slavném berlínském ateliéru. Z této myšlenky, zbavené však posléze jakéhokoliv architektonického obsahu, se vyvinula snaha řešit bytovou krizi proslulou "panelákovou" výstavbou, která už sama o sobě až příliš názorně ilustruje bezútěšnou davovou osamělost poválečného Evropana.

Avšak i tato "půlnoc evropského ducha" (Martin Heidegger) zrodila mnoho vynikajících kulturních osobností, jejichž díla lze už dnes, po jen poměrně malém časovém odstupu, řadit ke klasické moderně a která patří ke klenotům lidské tvořivosti.

Pod vlivem předválečné expresivní a formální abstrakce vznikla řada působivých obrazů představitelů tachismu (franc. tache = skvrna), evropské obdoby amerického "abstract painting", Wolfganga Schulze, Willema de Kooninga či Alberta Giacomettiho. Jakoreakce na tento sice sugestivní, nicméně poněkud únavný abstraktní směr se zrodil zájem o směry laděné příkře antiintelektualisticky, především neodadaismus, ze kterého pak vznikl takzvaný pop-art.