14. Moderní evropská kultura

Postmoderna naopak zdůrazňuje pluralitu poukazem na "řečové hry" jakožto základ společenských vazeb a rozhodující moment lidského konání na poli vědy, umění, politiky i mravnosti. K nejvýznamnějším myslitelům, kteří postmoderní postoj analyzovali, patří francouzský filosof Jean-Francois Lyotard (narozen 1944) a německý myslitel Wolfgang Welsch (narozen 1946).

Obecně lze říci, že ve filosofii došlo k výraznému posunu v tematickém důrazu na obnovení zájmu o filosofii politickou. Reprezentativní osobnost v tomto smyslu představuje Heideggerova žačka Hannah Arendtová. Tato myslitelka byla jakožto Židovka s politikou konfrontována v její radikální a zvrácené podobě. Výsledkem této konfrontace je dnes její vlivné a hojně diskutované dílo, především Prvky a počátky totalitního panství (1951),vycházející z poznání, že na požadavky světa nelze odpovídat ani ústupem do oblasti čistého metafyzického myšlení, ani zmocňováním se světa průmyslovou technikou, nýbrž především politickým jednáním, tedy tím, že lidé sami zakládají a sami opatrují svůj společný svět.

Velkým myslitelským výkonem je i jedinečná kniha Masa a moc (1980) Eliase Canettiho (1905-1994), jakási suma vědění sociologického, psychologického, náboženského, filosofického a historického, zřetelně negativně vymezující sám pojem moci a odkrývající archetypy masového chování i mocenského působení v organizovaných a institucionalizovaných společnostech.

K velkému pohybu došlo po druhé světové válce také v oblasti náboženského života. Přestože vliv zvláště katolické církve pozvolna slábl, přece jen si církev dosud udržela významnou a vlivnou pozici v náboženském a vůbec kulturním životě.

Katolická církev se sice dlouho distancovala od ekumenického hnutí jakožto od tendence sblížení s Římem nespojených církví, ale nakonec se odhodlala k významné reformě, na jejímž počátku je druhý vatikánský koncil, svolaný na začátku roku 1959 papežem Janem XXIII., který se ustavením"sekretariátu pro jednotu křesťanů" nakonec k ekumenické myšlence nejen přihlásil, nýbrž ji i výrazně podpořil. Koncil byl zahájen v říjnu 1962 a zúčastnilo se ho 2450 koncilních otců s hlasovacím právem. Tento mimořádně početný sbor přijal novou katolickou liturgii, která má za cíl zajistit plnou a aktivní účast věřících při bohoslužbě. K tomu patří i povolení konat velkou část bohoslužby v národní řeči, i když latina jakožto pouto jednoty liturgickou řečí západní církve zůstala. Stejně dalekosáhle významné bylo prohlášení koncilu o náboženské svobodě, které ve svém důsledku neznamená nic jiného, než že moderní stát již přestal být křesťanský a moderní společnost je ve svém principu pluralistická.

Podobný význam, jako měl pro katolíky druhý vatikánský koncil, měl pro evangelíky lausannský kongres (1974), patrně nejvýznamnější shromáždění evangelíků všech dob. Obrátil se jednak k "třetímu světu", ale hlavně arogantní nároky evangelických církví z předchozích let nahradil zdůrazněným pokáním. Ukazuje se, že nejednoduchá situace křesťanství v sekularizovaném, výrazně hmotně zaměřeném světě má také své kladné stránky.