14. Moderní evropská kultura

Neúnavným výrazovým hledačstvím se vyznačovala i evropská avantgarda v oblasti vážné hudby. Nejradikálnějšími výboji proslulo světoznámé elektronické studio ve Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem, jehož šéfem se roku 1963 stal Karlheinz Stockhausen. Tento neúnavný experimentátor dospěl k syntéze instrumentální, vokální a elektronické hudby a jeho díla se stala, byť jen exkluzívní, přece jen provokující senzací. Velmi pozoruhodný a umělecky překvapivě úspěšný byl a je směr konkrétní hudby (Peter Schaeffer), která používá přírodní zvukový materiál, jenž se v laboratoři stává předmětem transformace a montáže podobně jako hudba elektronická.

Ve stejné době vytvářejí svá velká díla i představitelé avantgardy starší generace, například francouzský skladatel Olivier Messiaen (narozen 1908), který se dobově velmi příznačně nechal inspirovat exotickou, orientální hudbou a měl sklon k mysticismu a symbolismu.

Své klasiky má druhá polovina 20. století i v žánru operním. Patří mezi ně například německý skladatel Hans Werner Henze (nar. 1926), jehož díla se hrála takřka na všech významných evropských i světových operních jevištích, novodobým Puccinim bývá nazýván americký Ital Gian Carlo Menotti (1911-1992), znamenitým současným operním tvůrcem je i Polák Krzystof Penderecki (autor operní podoby slavné grotesky Alfreda Jarryho Ubu králem). Jedním z charakteristických rysů vývoje hudby v posledních desetiletích 20. století je smazávání rozdílu mezi tzv. hudbou vážnou a hudbou zábavní (arteficiální a nonarteficiální) a značný posluchačský zájem o hudbu období evropského baroka, zvláště J. S. Bacha, provozovanou komorními sdruženími typu českého ansámblu Ars rediviva, dlouhá léta vedeným Milanem Munclingerem.

Snad nejvýraznějším literárním a vůbec kulturním směrem poválečného vývoje se stal literární existencialismus. Ačkoliv měl kořeny v dílech zejména německých (Karl Jaspers) a francouzských (Gabriel Marcel) filosofů třicátých let, všeobecně se rozšířil tehdy, kdy základní kategorie existencialistické filosofie tematizovala literatura.

Vrcholným zjevem literárního existencialismu se stal nositel Nobelovy ceny, při automobilové nehodě předčasně zesnulý (1960) francouzský spisovatel Albert Camus. Jeho rozsahem nevelké dílo román Mor, novely Cizinec a Pád, čtyři dramata a filosofické úvahy Mýtus o Sisyfovi dosvědčuje tragicky živý protiklad mezi společenskou vzpourou a odklonem od faktické činnosti. Camusovy zneklidňující existenciální otázky se staly jedním z nejvýmluvnějších výrazů bezradného tápání evropské kultury po dvou prožitých světových válkách. Je příznačné, že jak Camuse, tak jeho velkého kolegu i soupeře Jeana-Paula Sartra přitahovala levicová orientace. Také Sartre byl nepochybně velkým umělcem. Svého času zaujal románovou filosofickou prózou Nevolnost (1938), ale zdá se, že největší ambice na nesmrtelnost mají jeho důvtipné a jevištně účinné divadelní hry (například Ďábel a pánbůh, 1951).