2. Diferenciace křesťanů, její příčiny a důsledky
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Valdes a III. lateránský koncil
Třetí lateránský koncil se konal roku 1179 v Římě. Zdá se pravděpodobné, že Valdes se na tomto koncilu objevil. Pro sebe a své přívržence měl požadovat povolení ke kázání. Ohledně úspěšnosti požadavku se prameny rozcházejí. Mnich Walter Map popsal Valdese a jeho druhy pohrdavě jako „lidi hloupé a nevzdělané“, jimž ke kazatelské činnosti chybí všechny předpoklady. Zavržení Valdenských ale neuvádí. Podle dalších pramenů (Laonský anonym) získal Valdes od papeže Alexandra III. ústní schválení. Valdes každopádně kázal dál.
Valdesovo vyznání víry
Dochovaný text Valdesova osvědčení víry z roku 1180 nebo 1181 hovoří proti tezi, že Valdes byl tou dobou znám jako „kacíř“. Vyznání totiž neobsahuje žádné explicitní zřeknutí se hereze, jak bylo obvyklé. Valdes naopak deklaruje rozhodnutí své a svých stoupenců pro život v chudobě.
Valdenství a katarství
Valdenství se zprvu vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím. Valdenští odmítali katarský metafyzický dualismus. Někteří radikálnější valdenští přiznávali, opět na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám. Valdenští se ze začátku s oficiální římsko-katolickou církví rozcházeli jen v otázce jejího světského majetku a postavení. Tito „Lyonští chudí“, jak také někdy bývají nazýváni, podle města, v němž začal svou náboženskou činnost Petr Valdes, vystupují v poslední čtvrtině 12. století především jako potulní kazatelé. Dohodou mezi papežem a císařem (ve Veroně roku 1184) byli zařazeni mezi kacíře (Bula Lucia III. Ad abolendam). Přesto ještě dalších dvacet let prokazovali na veřejných disputacích, pořádaných v některých městech a hradech Provence, svou zásadní pravověrnost. Brzy se stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.
Lombardští a Záhorští chudí
Italskou větev tzv. Lyonských chudých (totožní s valdenskými) nazývá inkvizitor Raynerius Sacconi (r. 1250) „Lombardští chudí“. Tito, zvyklí na prostředí městských komun, dávali před pocestným kazatelstvím přednost usedlým, přísně organizovaným pracovním skupinám. Mezi nimi a Valdesem došlo roku 1205 k nedorozumění. U lombardských vyostřily napětí protiklerikální postoje některých z nich. Z řad konzervativních valdenských se naopak podařilo vytvořit dvě církvi oddaná řádová bratrstva katolických chudých.
Jako druhou frakci „Leonistů“ uvádí Sacconi tzv. „Záhorské chudé“.
13. a 14. století
Odmítání násilí a trestu smrti charakterizovalo valdenské ve 13. a 14. století, kdy se z původních oblastí toto hnutí rozšířilo také do zemí německých, polských, uherských a do českých. Jejich kazatelé plnili funkci cestujících zpovědníků a učitelů. Ve stanovených lhůtách navštěvovali pomocí rozvětvené sítě utajených útulků „přátele“ či „známé“, jejichž věrnost valdenským zásadám se po generace udržovala v rodinách a rodech.