2. Diferenciace křesťanů, její příčiny a důsledky

V poslední třetině 12. století se katarské hnutí rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve a s příkladným prostým životem katarských duchovních, který kontrastoval s bohatstvím církevních hodnostářů.

Život katarů

Katarství bylo přísně asketické. Pokud se věřící chtěl stát „dokonalým“, tedy dosáhnout nejvyššího stupně v katarské hierarchii, musel prokázat své schopnosti k vedení života „dokonalého“ během obvykle roční zkušební doby. Během ní musel zachovávat posty každé pondělí, středu a pátek a kromě toho se postit během tří čtyřicetidenních období a po celý čas se zdržet produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili, že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž se rodí z vody. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě zakázán. Pokud žil kandidát na „dokonalého“ v manželství, musel svého partnera opustit. Poté, co kandidát dosáhl statusu „dokonalého“, vedl nový život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná pravidla a jenž byl mnohem tvrdší, než obdobný život většiny katolických asketických řádů, poněvadž nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly katolická zpověď, lítost a pokání.[zdroj?] Navíc všechny přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení kodexu zbavovalo hříšníka statusu „dokonalého“ a vydávalo ho znovu Satanovu světu. Po vykonání pokání však bylo možné opětovně přijmout katarský křest, zvaný consolamentum, a znovu se tak stát „dokonalým“.[zdroj?]

Stanovisko církve a papeže

Katarské hnutí se ve Francii a Itálii šířilo a bylo vnímáno jako hrozba společenskému řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.). Církev se proto rozhodla proti katarům zakročit.

Třetí lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“