2. Diferenciace křesťanů, její příčiny a důsledky

Učení

Areios se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech ("Dopis všem biskupům" a "Dopis Alexandrovi ze Soluně") zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.

V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:

„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“

„<Slovo> není Otci co do své podstaty (úsia) podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“

„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“

Na závěr uvádí část debaty, kterou s ariány vedli:

„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen“.

Odsouzení

První ekumenický sněm v Níkaji (325) arianismus odsoudil. Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z podstaty Otce" a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: "Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo, kdy <Syn> nebyl´, ´nebyl, dříve než byl zrozen´ a ´vznikl z nejsoucího´, nebo když říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty, nebo že byl stvořen, nebo že se může změnit.

Učení Areia z Alexandrie podpořili někteří významní biskupové v Palestině, Sýrii a Malé Asii (zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie), kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený (subordinační) model Trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie, který vystřídal Alexandra (zemřel r. 328) v úřadě alexandrijského biskupa a který zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé 4. století, mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice. Na druhém ekumenickém koncilu, Prvním konstantinopolském (381) zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.