2. Diferenciace křesťanů, její příčiny a důsledky

Roku 1895 však byl nalezen spis Hérakleidův bazar, který Nestorios sepsal ke sklonku svého života. V knize odmítá herezi, z níž byl obviněn, a jeho popis Krista se velmi podobá formuli Chalkedonského koncilu roku 451. Z nálezu je jisté, že Nestorios neučil o dvou osobách v Kristu, a tudíž nezastával nauku označovanou jako nestoriánství.

Nestoriovi stoupenci museli odejít do vyhnanství, ale díky své značné misijní činnosti šířili křesťanství mimo jiné na Dálném Východě - mnozí z nich působili až na dvoře mongolských chánů.

Nestoriánské církve

Katolická církev a pravoslaví často popisují jako nestoriánskou církev Asyrskou církev Východu, která se k této nauce hlásí.

Směrem od patriarchátu v Antiochii se nestoriánství rozšířilo především východním směrem; misionáři tuto nauku donesli až na východní pobřeží Číny (po roce 635). Tato nauka byla rozšířena zvláště v Sýrii a Persii. Nestoriánští misionáři dorazili též do Mongolska a zřejmě též do Koreje. Nestoriánská stéla, která byla vztyčena 7. ledna 781 v tehdejším hlavním čínském městě Čchang-anu, popisuje vstup křesťanství do Číny z Persie za vlády tchangského císaře Tchaj-cunga. Císař Wu-cung (840-846) však všechna cizí náboženství zakázal, a to včetně buddhismu a křesťanství. To způsobilo konec křesťanství a nestoriánství v Číně. Marco Polo se zmiňuje o tom, že ještě v 13. století v Číně a Mongolsku existovaly malé nestoriánské komunity. Někteří mongolští náčelníci ve 12. a 13. století vyznávali nestoriánské křesťanství.

Vliv nestoriánství existuje dodnes v asyrské církvi, a to zvláště v Iráku, Íránu a Indii. Krom této církve lze považovat některé protestantské církve za následnice některých nestoriánských tvrzení, například názor, že Marie byla matkou pouze Ježíšova lidství a nikoli Matkou Božího syna, jak tomu učí Efezský koncil.

Kataři

Kataři či albigenští bylo první velké středověké heretické hnutí na Západě, které mělo nadregionální charakter, nebylo vázáno na jméno určitého kazatele a v různých zemích mělo různá jména. Název albigenští získali podle města Albi v Languedocu (dnes jižní Francii), kde se toto náboženské hnutí značně rozšířilo. Název kataři pochází z řeckého καθαρός katharos, což znamená „čistý“. Jde o polemický název převzatý z pozdněantických polemik proti novaciánům a poprvé využitý o soudobých kacířích v 60. letech 12. století Ekbertem ze Schönau. Sami kataři toto označení neužívali. Původně tak byli označováni pouze jejich učitelé, ale toto označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je prostřednictvím německého Ketzer odvozen i český výraz „kacíř“.

Počátky katarství

K prvnímu zaznamenanému propuknutí hereze, které lze jednoznačněji spojit s katarstvím, došlo v Porýní kolem roku 1140. Podle hlavního pramene o této události, dopisu premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux sepsaného někdy mezi lety 1143–1147, se přívrženci hereze dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené. Přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu.