2. Diferenciace křesťanů, její příčiny a důsledky

Jako reakce na pronásledování ze strany římských církevních úřadů a výraz odstupu od oficiálních postojů katolické církve časem začalo odmítání projevů nadměrné úcty a uctívání světců, odmítání dalších dogmat, jako existence očistce, a nepodporovalo ani jiné postoje běžné v římskokatolické církvi, mezi jinými, odpor ke kanonickému právu, hierarchickým strukturám a farnostní soustavě. Na druhou stranu však rozvíjeli opatření zajišťující hnutí vlastnosti tajného spolku, coby snahy zabránit perzekucím ze strany světské moci i ze strany majoritní katolické společnosti. Naprosto zásadním faktorem pro další vývoj valdenství byla skutečnost, že hnutí jako celek po Valdesovi už nikdo neřídil.

Valdenství v Čechách a na Moravě

V českých zemích bylo valdenství nejvíce zastoupeno v jižních Čechách, především pak na panství Jindřichohradecko. Dostalo se sem prostřednictvím německé kolonizace z Bavorska a ze severního Rakouska. Lze předpokládat, že velká část valdenských věřících sem v podstatě prchla před problémy, které hnutí mělo v německy hovořících zemích. Ani v Čechách však nezůstali ušetřeni náboženské perzekuce a byli systematicky v několika vlnách pronásledováni, byť se hnutí šířilo převážně mezi německy hovořícím obyvatelstvem.

Malé skupiny valdenských působily také v Praze, Hradci Králové a také ve Znojmě. Nepodložené tvrzení o tom, že Petr Valdo zemřel v Čechách vyvrátil už v roce 1933 český historik F. M. Bartoš. Přesto se lze s touto nepravdivou smyšlenkou (především v zahraniční literatuře) občas setkat dodnes. Lze předpokládat, že základem pro tento chybný údaj byla kacířská, resp. sektářská pověst Českého království před třicetiletou válkou.

Vývoj v pozdním středověku a novověku

Od 14. do 15. století evropské valdenské zdecimovalo pronásledování v několika následných vlnách. Většinou byli donuceni uchýlit se do podzemí i v krajích, kde vytvořili ucelenější skupiny, jako např. v Pomořanech a v okolí Angermünde a Prenzlau a dále na východ od Štětína nebo na jihu v Dolním Rakousku. V kompaktním usídlení se trvale udrželi románští valdenští na stráních a v údolích Kottických Alp (na hranicích mezi Piemontem a Provencí). Zde vzklíčila dočasná praxe valdenských podomních kazatelů, tzv. Barbů. Počátkem třicátých let 16. století se Valdenští přiklonili k ženevské reformaci, spolu s ní se zasloužili o francouzský překlad Bible z originálu (hebrejského a řeckého) známý jako Olivétanova bible, jež byla důležitým milníkem při kodifikaci spisovné francouzštiny. Proti jejich pronásledování v půli 17. století zasáhl Oliver Cromwell. Nyní jsou následovníci původních valdenských ale ponejvíce součástí největší italské protestantské církve: Valdenské evangelické církve (Chiesa evangelica valdese), povolené v zemi od roku 1848, k níž se dnes hlásí asi 25 000 věřících. Dalších asi 50 000 lidí valdenského vyznání žije zejména v oblasti Platy (v Argentině a Uruguayi, celkem přes 13 000 věřících, původem zejména z "Valdenských údolí" v Kottických Alpách), ve Švýcarsku (Evangelická církev italského jazyka) a dalších zemích.