9. Proměny postavení Židů

raný novověk – cesta k emancipaci židů

Postavení židů nezměnila ani reformace ani renesance. Nové antijudaistické akcenty přineslo učení Martina Luthera. Stejně jako Mohamed, Luther zpočátku židům nabídl vlastní náboženskou vizi a očekával, že židé novou pravdu přijmou. Původní náklonnost k Židům, motivovaná snahou o jejich konverzi, se změnila v palčivou nenávist. Luther vyjádřil svou zášt v díle O Židech a jejich lžích. Navrhoval pálit synagogy i jejich domy. Erasmus Rotterdamský: „Jednou Žid, provždy Žid.“

Intelektuální svět 17.ho století se vrací k judaismu – studuje židovské uspořádání společnosti, žid. zvyky, překládá Talmud a jiné texty. Antisemitismus se mění ve filosemitismus (filia – řecky láska). Osvícenství v 18. století přineslo počátky sekularismu (Montesquieu, Lessing, Rousseau). Osvícenci se svým způsobem zastávali židů, ačkoliv nikoli proto, že by s nimi soucítili či respektovali jejich náboženskou a kulturní svébytnost, ale použili jej jako rub jejich odmítání katolicismu : „dříve měli Židé dokazovat pravdu křesťanství, nyní měli být důkazem jeho omylu“. Francouzská revoluce 1789 přináší emancipaci židů - emancipační dekrety a tím občanská práva. Znovupřijetí představuje první etapu zlepšování společenského postavení Židů a následkem společenských změn opět vznikají početné židovské obce v Německu a západní Evropě.

U nás většinu omezení zrušil v našich zemích až císař Josef II. v roce 1781, plné

občanské rovnoprávnosti v moderním smyslu dosáhli Židé v českých zemích až roku 1867.10

Se společenským a politickým zrovnoprávněním židé rezignovali na národnostní aspekt své existence, vděčně se přihlásili k národu, který emancipaci umožnil (u nás proto počáteční sepětí s němčinou). Obecně platí, že židé, kteří prahli po rovnoprávnosti a nechtěli už být vystaveni další diskriminaci, takřka automaticky lnuli k většinovému, silnějšímu národu.

Podle asimilantů emancipací skončil exil, židé našli své místo ve společnosti.11

Rostoucí nacionalismus v II. polovině 19. století jde ruku v ruce s rostoucím antisemitismem, zvl. v Německu, Francii a Rusku (př. Dreyfusova aféra odhaluje nacionalismus, k němuž neexistuje objektivní příčina), Židy vede k novým krokům – buď k další emigraci, ale k návratu na Sion. Z hlediska židovských dějin je smutnou ironií, že poté, co křesťanství – po staletí hlavní příčina protižidovské perzekuce – začalo ztrácet na přitažlivosti a ustupovat sekularismu, nenastalo období tolerance, ale naopak protižidovská zášť dosáhla vrcholu. Někteří židovští historikové oceňují, že církev židy ve středověku nevyhubila, ačkoli to mohla snadno udělat. Rasismus ve 20. století byl mnohem zhoubnější.12

Sionismus13

Hnutí, které usiluje o návrat Židů do Erec Jisrael a o vytvoření nezávislého židovského státu vzniká v samém srdci Evropy: Vídni, Praze a Budapešti. Touha po návratu do země je přítomna v judaismu od zničení chrámu v roce 70 n. l., neb silné pouto mezi zemí a vírou,