A 02 - Demokracie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
V roce 1930 lze mluvit o existenci pouze 18 plných polyarchií a tří mužských polyarchií. Z neevropského světa sem patří USA, Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Kostarika a Uruquay. Jak známo, 20. a 30.léta se ubírají jiným směrem než ke „světové demokracii“, další růst počtu polyarchických režimů po válce sice dospěl k počtu 36-40 zemí, ale na druhou stranu se toto období vyznačuje příklonem k diktátorským režimům v řadě zemí (Brazílie, Ekvádor, Peru 60. léta, Chile, Jižní Korea, Uruquay a Turecko v 70. letech). V postkoloniálních zemích se často bezprostředně po nabytí ustavovaly polyarchie, ale brzy přecházely v diktatury. V 80. letech tak pouze v Botswaně jako v jediné africké zemi existuje polyarchie. V polovině 80. let také proces opětné demokratizace v Jižní Americe…
Podmínky pro rozvoj polyarchie (stále podle Dahla)
kotrola volených činitelů nad armádou a policií, tedy kontrola vojenských složek civilisty, kteří sami podléhají demokratickému procesu. ve Spojených státech panovaly nejmenší předpoklady pro uchopení moci vojenskou diktaturou protože stálý počet vojáků je malý, ale všichni legálně nosí zbraň – „národ ve zbrani“, tím existuje konkrétní vojenská protiváha případnému vládnímu násilí, tak v USA a GB až do druhé světové války, kdy má funkci obrany proti případné invazi zajišťovat námořnictvo. Ovšem se zdokonalováním zbraní se vytvořily podmínky pro možnost ovládnutí společnosti malou skupinou lidí, do jejíchž rukou jsou zbraně koncentrovány. V Jižní Americe se ve druhé polovině 20. století neblaze projevila profesionalizace armády, ve které nemá civilní obyvatelstvo vliv, tyto složky pak v některých zemích dokonce disponují ústavním právem zajišťovat zákon a pořádek či správné fungování ústavy (Brazílie). K vojenským převratům došlo právě v Brazílii (64), Chile a Uruquayi (73) Argentině (76).
demokratické přesvědčení a demokratická politická kultura. Znamená to, že demokratické instituce jsou všeobecně uznávány a přijímány jako legitimní, což je případ „záp. demokracií“ – kde se vytvořil model staro-nové moci (řada z nich monarchie dodnes), jako opačný příklad uvádí Výmarskou republiku, kde se pol. a vojenské elity ideově neztotožnily s novou formou vlády. V Itálii naopak došlo ke ztrátě legitimity monarchie v očích veřejnosti v důsledku sporů mezi státem a církví – přijetí diktatury. Krize legitimity nastává, když nemají rozhodující (hl. nové) společenské skupiny přístup do politického systému v období přechodu z jednoho státního uspořádání do jiného. Důležitým bodem legitimace demokracie je také vytoření homogenní světské politické kultury - USA a jejich národní kultura opírající se o úctu k Otcům zakladatelům, Lincolnovi, Roosveltovi, atd.
absence demokracii nepřátelských zásahů zvenčí
liberální, tržně orientovaná, konkurenční, moderní společnost. Rysy modernosti jsou pak spatřovány v průvodních jevech jako vysoký stupeň urbanizace, vzdělanosti, pluralita povolání, …moderní dynamická pluralistická společnost. V ekonomické oblasti je vhodné pěstovat smíšenou ekonomiku, protože ne vždy se zásahy státu projeví negativně, ale na druhou stranu mohou dát státu do rukou vlké nátlakové prostředky a prostor ke korupci.
slabý kulturní pluralismus – kulturní, etnická, náboženská heterogenita je na překážku demokracii. Řešení se nabízí v podobě asimilace (viz USA) nebo nalezení konsociačního modu vivendi (Belgie): bere v potaz rozhodovací právo subkultur (jazykové, náboženské, etnické, atd.) – proporcionální rozhodovací zastoupení, autonomie. Na druhé straně se projevuje velká neúspěšnost tohoto systému, všichni víte, o čem je řeč… (Libanon, Malajsie, Kypr, Nigérie, …)