A 02 - Demokracie

Jeho žák, Fridrich August von Hayek (1899-1992) vyšel z liberálně demokratické tradice, tvrdil, že bez volné tržní ekonomiky a spolehlivé vlády zákona vždy existuje nebezpečí, že se demokracie konvertuje v diktaturu. Stabilitu vlády zajistí příznivé naklonění voličů, i když se jejich názor často mění, má tendenci stavět se do opozice a omezovat tak vládnutí. Demokracie by tedy neměla sáhat dále, než kde může většina doopravdy souhlasit. „Stát blahobytu“, který západní společnosti začaly budovat po 2. sv. válce překračuje tuto hranici a mění politiku v kolbiště partikulárních zájmů o maximalizaci výhod pro své ekonomické a pol. partnery.

Teorie formování demokratického uspořádání

podle norského politologa Steina Rokkana:

1. formování státu (centralizovaného) – k tomu se asi nemusím rozšiřovat

2. formování národního státu

3. vznik masové politiky - vznik politických stran, které začínají plnit svou mobilizační funkci směrem k obyvatelům a artikulovat jejich zájmy – zrovnoprávěnění v participačních právech. V tomto období dochází ke spojení národního státu s demokracií. (v podstatě jinými slovy to, co už bylo řečeno výše)

4. vznik redistributivního sociálního státu (welfare state) – rozvoj ve 20.st.

- tento čtyřfázový model je aplikovatelný na vznik demokracie v západní Evropě, která měla čas vstřebat pozvolý vývoj pol. insitucí, který umožnil přijetí demokracie.

Robert Dahl, Demokracie a její kritici, Victoria publishing, Praha 1995.

Polyarchie (liberální demokracie v dnešním slova smyslu)

Lze ji chápat jako historický výsledek úsilí o demokratizaci a liberalizaci polit. institucí národních států, opozici vůči nedemokratickým režimům všeho druhu (včetně dřívějších demokracií malých rozměrů), systém politické kontroly, polit. konkurence. To jsou nezbytné předpoklady pro funkčnost demokracie ve velkém měřítku. Polyarchická vláda garantuje nebývalé rozšíření individuálních práv (spjato s občanstvím, které se v těchto společnostech týká naprosté většiny dospělé populace).

znaky: volení vládní úředníci, svobodné volby, právo ucházet se o úřad, svoboda projevu, alternativní informace, svoboda sdružování.

Robert Dahl považuje polyarchii za nejdokonalejší uskutečnění demokratických myšlenek, které se do současnosti podařilo vyvinout. Je to fenomén 20. století, i když už v 19.století probíhalo formování jednotlivých pilířů polyarchie. Rozlišuje tři období růstu polyarchie: 1776-1930, 1950-1959, 80.léta.

Proč nelze považovat demokracie 19. století za polyarchické?

1. teprve postupně se začal uplatňovat princip kontroly vládního rozhodování volenými vládními úředníky.

2. nezajištění spravedlivých a svobodných voleb – tajné volby poprvé zavedeny v Austrálii v 1858, postupně tajné hlasování adoptováno USA, GB a ve 20. století dalšími zeměmi. Při volbách navíc často docházelo k manipulacím a dokonce „volebnímu teroru“.

3. Dalším znakem nedostatku polyarchie je závislost ministerského předsedy a kabinetu na schválení monarchou, někde rovněž není volena druhá komora. Odpovědnost kabinetu parlamentu se ustavila jako princip ve většině zemí až počátkem 20. století. (v Británii funguje již koncem 18.st., před rokem 1900 pak ještě ve Francii, Itálii a Švýcarsku).

4. Volební právo nejen často omezeno v mužské populaci, ale netýká se ženské části obyvatelstva. Pouze na Novém Zélandě (1893) a Austrálii (1902) bylo zavedeno hlasovací právo do parlamentu pro ženy již tak „brzo“. Viz hnutí sufražetek v Anglii… Ve Francii a Belgii dokonce zavedeno až po 2. světové válce. Ve Švýcarsku, kde již v roce 1848 existovalo všeobecné mužské hlasovací právo, došlo k zavedení stejné vymoženosti pro ženy až 1971.