B 08 - Charakteristika mezinárodních vztahů v 60. a 70. letech

- v prosinci 1960 byla podepsána smlouva ustanovující Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD. Jejími členy se staly dosavadní členské státy OEEC - 18 evropských zemí (Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, BRD, Španělsko), USA a Kanada. Postupně se připojily 1964 Japonsko, 1969 Finsko, 1971 Austrálie a 1973 Nový Zéland

- rozrůstala se také RVHP – 1962 se připojilo Mongolsko, 1972 Kuba, 1978 Vietnam. Naopak Albánie 1961 vystoupila

• od roku 1958 stál v čele Francie opět de Gaulle, který se snaží vrátit Francii mezi velmoci (1960 se země zařadila mezi jaderné velmoci). V květnu 1960 navrhl partnerům v EHS, aby v zájmu posílení členských států byla institucionalizována politická spolupráce. Ostatní země se však obávají ohrožení vztahů uvnitř NATO, dalšího ohrožení vývoje EHS a mají také obavy z dalšího mocenského vzestupu Francie. Na plánu politické unie se pracovalo do dubna 1962, ale rozpory mezi Francií a ostatními členy byly nepřekonatelné. Problematická byla i otázka zemědělské politiky, která měla být založena na principu ochrany vnitřního zemědělského trhu před nízkocenovou konkurencí ze zámoří. V říjnu 1961 zahájila jednání o vstupu do EHS Velká Británie. Vedli ji k tomu především politické důvody. Malí členové EHS (Benelux a Itálie) byli pro rozšíření společenství, ale Francii vyhovovalo vlastní dominantní postavení a vstupu VB tak zabránila. Názory Francie a ostatních členů se i nadále střetávali a v červenci 1965 F oznámila, že se její zástupci nadále nebudou účastnit prací v orgánech společenství

• v roce 1966 mělo společenství vstoupit do fáze třetího přechodného období, kdy mělo být zahájeno většinové hlasování v Radě ministrů. F prezident při této příležitosti oznámil, že F obnoví své působení v orgánech EHS pokud dojde k vyřešení otázky zemědělství, pravomoci institucí EHS nebudou posilovány a Rada ministrů bude nadále rozhodovat jednomyslně. Zbylých pět členů EHS tyto požadavky odmítlo. V lednu 1966 byl uzavřen tzv. lucemburský kompromis, vycházející do značné míry vstříc F požadavkům. Komise EHS musela své návrhy, o nichž se v Radě mělo rozhodovat většinovým hlasováním, předložit všem členským vládám k vyjádření a snažit se vyjít vstříc jejich připomínkám. V radě ministrů pak měl každý člen právo odmítnout většinové hlasování v případě, kdy považuje projednávanou záležitost za dotýkající se životních zájmů jeho země

• v květnu 1967 se Velká Británie pokusila o vstup do EHS znovu, ale de Gaulle opět reagoval vetem. (F dokonce 1966 vystoupila ze systému integrovaného velení NATO.)

• belgický ministr zahraničí P. Harmel v říjnu 1968 navrhl na půdě Rady Západoevropské unie = ZEU, aby členové EHS a Británie institucionalizovali svou polit. spolupráci na poli obrany v rámci ZEU a spolupracovali i v oblasti technologií a měnové politiky. Pokud některá ze zemí nebude schopna spolupráci navázat, ostatní by měli stejně pokračovat v započatém díle → F se ocitá v izolaci

• na počátku února 1969 se uskutečnilo setkání velvyslance VB Ch. Soamese s de Gaullem. F nabízí nové uspořádání – širší hospodářské sdružení, ale jen vnitřní jádro (tj. F, VB, Itálie a BRD) by fungovalo jako politické sdružení. Nově uspořádaná Evropa by se měla osamostatnit a opustit NATO. VB obsah tohoto sdělení předala ostatním státům EHS a vznikla tzv. Soamesova aféra. F opustila své místo v ZEU a neúčastnila se její činnosti až do poloviny roku 1970

• v prosinci 1969 byl do Haagu svolán summit členských zemí EHS. (V té době byl již F prezidentem G. Pompidou.) na setkání bylo řešeno dokončení společného trhu tj. naplnění Římské smlouvy, rozvoj další integrace (zejména v oblastech fungování celní unie a společných politik) a rozšíření EHS. Došlo k odbourání přímých příspěvků z rozpočtů členských států a byly nahrazeny výnosy z cel a dovozních daní, doplněny částí výnosů nepřímých daní. Na základě tzv. Wernerovy zprávy mělo být po několika etapách zahájeno budování hospodářské a měnové unie. Pro proceduru konzultací otázek zahraniční politiky se vžilo označení Evropská politická spolupráce (European Political Cooperation = EPC). Konkrétní opatření zahraniční politiky však přijímal každý z členských států sám. Žadateli o členství byly Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko. Nejsložitějším bodem jednání byla otázka britského příspěvku do rozpočtu ES. (Všechna cla vybraná za zboží dovezené z nečlenských zemí měla putovat do rozpočtu společenství. Britové získali 5leté přechodné období, během něhož se měl britský příspěvek navyšovat, až měl nakonec dosáhnout maximálního podílu 19% všech příjmů společenství.)

• ES bylo rozšířeno na počátku roku 1973, do společenství vstoupili VB, Dánsko a Irsko (v Norsku vstup neschválilo referendum)

• v roce 1974 vystoupila VB s požadavkem znovuprojednání podmínek členství v ES, ale ke změnám podmínek nedošlo. (1975 se dokonce konalo první referendum v dějinách VB, které však potvrdilo setrvání země v ES.) Výkonnost VB ekonomiky stále klesala, ale země neustále přispívala do rozpočtu společenství nejvíc, proto bylo období do roku 1984 ve znamení neustálého konfliktu VB se zbytkem společenství

• první přímé volby do Evropského parlamentu se konaly 1979 a v témže roce byl ustanoven Evropský měnový systém (EMS) se zaručenými směnými kursy