B 17 - Základní vývojové rysy Japonska ve 20. století

- dvě nejsilnější politické strany : Seijúkai (monopol 13 let) x Dóšikai (1913, 1916  Kenseikai, 1927  Minseitó)

- velké střídání vlád

- Expanzivní politika Japonska v Asii byla odůvodňována teoriemi sociálního darwinismu, vědomím nadřazenosti Japonska pramenící z jedinečného národního charakteru a myšlenkou o poslání Japonska přinést svým zaostalým asijským sousedům pokrok a modernizaci

- v 1.SV se postavilo Japonsko na stranu Trojdohody  vyhlásilo válku Trojspolku a začalo dobývat jejich pozice ve Východní Asii  zmocnilo se německých držav na Šan-tungu

- 1915 – Japonsko předložilo Číně tzv. Jednadvacet požadavků – posílení svých pozic v Mandžusku, které získalo v rusko-japonské válce a zajištění nových výhod v Číně

- na příkaz spojenců i intervence v Rusku  armáda využila pravomoci „autonomního velení“ a ponechala tam jednotky až do 1922, jenže v Japonsku odpor k finanční náročnosti udržování vojska v Rusku  pokles prestiže armád

- po válce změna v celosvětové diplomacii  přechod od předválečného systému dvojstranných vztahů k poválečnému uspořádání na základě multilaterálních smluv  nový systém ztělesňován třemi dohodami podepsanými na Washingtonské konferenci (11/1921 – 2/1922)

- pakt čtyř mocností – Jap.,VB,USA, Francie a vzájemné konzultace v případě ohrožení jednotlivých držav

- pakt pěti mocností – vojenská rovnováha v Tichomoří, VB a USA nebudou budovat vojenská opevnění

východně od Singapuru a západně od Havaje, poměr tonáže bitevních lodí bude

3(Jap.) : 5 (VB) : 5 (USA) : 1,75 (Francie) : 1,75 (Itálie)

- pakt devíti mocností – řešil otázku Číny, akceptoval japonské pozice v Mandžusku, potvrzoval suverenitu, nezávislost a územní i správní celistvost Číny ve skutečnosti snaha zabránit dalšímu dělení Číny

- Japonsko k novému typu zahraniční politiky – Šideharova diplomacie – vykazuje ve 20.letech charakteristické rysy internacionalismu a růst moci parlamentních stran

Poválečná atmosféra internacionalizace ovlivnila Japonsko i vnitřně. Demokratické smýšlení bylo v zemi silné, vítězilo na celé čáře. Japonští intelektuálové se orientovali prozápadně. Vzniklo tzv. „sociální hnutí“ z válečné konjunktury a ideologického kvasu a bylo podněcováno aktivní účastí intelektuálů, kteří byli ovlivněni demokratickými principy a rovnostářskými doktrínami a vedli kampaň za všeobecné volební právo, sociální zákony a práva žen. Vznikaly dělnické i rolnické organizace, společenské klima ovlivnilo i chování politických stran a jejich osobnostní strukturu, když staré stranické vůdce někdy nahrazovali novináři, univerzitní profesoři či právníci s liberálnějším přístupem (hlavně změny v Kenseikai). V roce 1923 vytvořili některé liberální frakce Seijúkai a Kenseikai tzv. Druhé hnutí na obranu ústavy. Kvůli odklonu základních složek sociálního hnutí od myšlenky politických kroků v rámci daném ústavou, jehož hlavním důvodem byla především porážka hnutí za všeobecné volební právo v 1920 a hospodářská recese ve stejném roce, došlo k obrácení odborového hnutí, politické skupiny a studentské organizace doleva k anarchosyndikalismu, k politice přímých akcí a později i k marxismu, Druhé hnutí na ochranu ústavy ztratilo až na výjimku několika málo novinářů podporu intelektuálních kruhů.