B 17 - Základní vývojové rysy Japonska ve 20. století

Otevřela se nevyřešená otázka Ústavy Meidži: Kdo by měl v Japonsku vládnout a kdo nejlépe reprezentuje vůli císaře a zájmy lidu. Převážil zde názor, že císařská armáda si uchovala neposkvrněnou čest a smysl pro povinnost, Japonsko si nemůže dovolit závislost na světovém hospodářství s ohledem na rostoucí celní bariéry. Logická argumentace, že zahraniční vojenskou expanzí lze vytvořit autonomní říši, v jejímž rámci může být Japonsko uchráněno před rozmary světové ekonomiky a bude zajištěna životní úroveň všech, byla silná. I když se Japonsko díky práci vlády dostalo jako první z následků hospodářské krize, politické strany už z toho nedokázaly něco vytěžit.

Mandžuský incident

Mandžusko byl nárazník proti ruskému vlivu ze severu, posílen vliv proti šíření komunismu. Skoro 75% zahraničních investic v Mandžusku bylo japonského původu a žilo zde téměř 1 mil.japonských státních příslušníků. Formou vlády na tomto území byla čínská suverenita při existenci pololoutkové vlády. Ve 20.letech se začal růst silněji čínský nacionalismus a ohrožoval japonské pozice právě v Japonsku. Vojenský zásah byl nevyhnutelný. Byl vypracován plán vyprovokovat incident, který by umožnil Japoncům obsadit Mandžusko. Tak se také stalo. Nařízen plný úkol proti čínské posádce v Mukdenu. Pak ale japonská armáda opustila Mandžusko a vstoupilo na čínské území a postupovalo dál a japonská vláda nebyla schopna ji kontrolovat.

1932 – dokončena okupace Mandžuska a vyhlášen nezávislý stát Man-čou-kuo, v jehož čele stál poslední císař čchingské dynastie Pchu I. Společnost národů označilo Japonsko za agresora, následně demonstrativně z ní vystoupilo. Rozpory nastaly i mezi politickými frakcemi uvnitř Japonska

Vzestup a pád radikální pravice (1931 – 1936)

V Japonsku pak vznikaly občanské vlastenecké společnosti, radikální pravicová hnutí, které se pokusily v roce 1931 o svržení vlády a nastolení „státu národní obrany“ v čele s kabinetem vedeným armádou, neúspěšně. Radikální pravice se pak pokoušela o protistátní akce až do 1936, kdy zaútočili na vládní úřady, zavraždili několik ministrů a členů Ministerstva pro záležitosti dvora v Tokiu, centrum města bylo tři dny obleženo a až pak bylo povstání násilně potlačeno. Nastaly čistky mezi generály, kteří byly zapojeni do politické kliky v pozemní armádě. Moc přešla do rukou vysokých důstojníků včetně generála Tódžoa, který později zavlekl Japonsko do 2.SV. Reálně se politická moc armády zvýšila. Druhým výsledkem období teroru bylo pronásledování levice.

Ve vládě se objevovalo stále více lidí z armádních kruhů, zvýšil se rozpočet na krytí vojenských výdajů, modernizovala se tím armáda, v zahraniční politice se postupovalo v souladu s požadavky armády (útoky proti Číně, 1936 – pakt s Německem proti Kominterně). Politické strany v této době byly v opozici vládě vojensko-byrokratické a postupovali proti ni. K vyřešení konfliktu mezi polit.stranami a vládou byl povolá princ Fumimaro Konoe aby sestavil vládu, byl přijat všemi, ale v období války byl příliš slabý aby odolal tlakům armády a bojovným civilistům.