C 10 - Kultura, věda a školství meziválečného Československa

Stále více se prosazovaly zásady urbanismu, snahy opravdu vědecky řídit výstavbu měst. Ukázkou zdařilého koncepčního vývoje města je Gočárův regulační plán města Hradce Králové z roku 1926, či Gahurův regulační plán výstavby Zlína.2

Tělovýchova a sport:

Československá obec sportovní (1918)

Československý svaz tělesné výchovy

Československý olympijský výbor

Sokolská myšlenka byla spjata s ideo brannosti, takže se prosazovaly i armádní a technické disciplíny typu jezdectví, automobilismu a letectví.

Rozvoj ledního hokeje (1911 – mistři Evropy), fotbalu,…

Věda:

Vědecký život se v předmnichovském Československu soustřeďoval zejména na vysoké školy, případně do nejdůležitějších knihoven, muzeí a archívů, teprve na druhém místě to byly různé státem zřizované, podporované či dotované vědecké instituce, společnosti, organizace a spolky.3

V Čechách je třeba zmínit Českou akademii věd a umění a na Slovensku již zmiňovanou Matici Slovenskou, k nimž přibyly v roce 1920 Masarykova akademie práce, československá zemědělská (1924) a v roce 1926 Učená spoločnosť Šafárikova.

Pro rozvoj historiografie mělo obrovský význam Státního ústavu historického (1920 s pracovištěm i Římě), Státního úřadu památkového, Státního ústavu archeologického, Památníku osvobození, Orientálního ústavu atd.

Za zmínku stojí i zřizování knihoven: Veřejná univerzitní knihovna v Praze, Zemská a univerzitní knihovna v Brně a knihovna Národního muzea nebo také Státní studijní a knihovna v Olomouci.

Podle zákona z roku 1919 musela být v každé větší obci zřízena knihovna.

Co se týče muzeí, tak samozřejmě velkého významu bylo Národní muzeum v Praze, Moravské zemské muzeum v Brně, Slovanské muzeum v Martině, další muzea byla například v Olomouci, Opavě a jiných městech.

Archivnictví nebylo v ČSR důsledně sjednoceno. Největším byl archív ministerstva vnitra.

A nakonec školství:

Stát umožnil určitou autonomii školství. Zasahoval v případě potřeby, jednalo-li se například o finanční podporu. Československý stát patřil k těm nejvzdělanějším v Evropě, od západu k východu však vzdělanost klesala. Obrovské procento negramotnosti (až 50%) bylo v Podkarpatské Rusi (oproti 3% v Čechách je to velký rozdíl).

Důležitým krokem i pro školství bylo zrovnoprávnění češtiny s němčinou s tím, že na českých školách byl druhým vyučovacím jazykem němčina a naopak.

Nejvyšším orgánem bylo ministerstvo školství pod něhož spadaly zemské školní rady, pod nějž zase spadaly okresní školské výbory.

Stát chtěl umožnit vzdělání co největším vrstvám obyvatelstva (paradoxem ovšem je, že ústava z roku 1920 nezaručovala právo na vzdělání!), proto kromě zřizování obecních knihoven umožnil pořádání různých večerních vzdělávacích kurzů, besed a přednášek.