10. Helénistické období-kultura (teze)

většina děl klasické řecké literatury byla určena k veřejnému přednesu, literatura helénistické doby nabývá ve značné míře knižního charakteru, nemá lokální, ale kosmopolitní charakter, i nadále jsou brány náměty z mýtů, ale literáti se obracejí spíše k málo známým pověstem, které je lákají kuriozitou námětu, obzvláště oblíbeným námětem se stává láska a motivy přebírané ze soukromého života lidí, pozornost se také soustřeďuje k poutavému prokreslení a popsání detailu, větší důraz než na obsah se klade na formu díla, hellénistická literatura přinesla tematické obohacení literatury a zdokonalení literární formy,

drama: z literárních žánrů se rozvíjelo drama, zejména komedie, v Athénách se vytvořila tzv. nová attická komedie, jejímž nejvýznamnějším představitelem se stal Menandros (druhá polovina 4. století př. n. l.), náměty nové podoby komedie nebyly přebírány z mytologie a netýkaly se závažných společenských problémů, vycházely ze všedního života lidí, z lidského soukromí, vytvářejí se ustálené typy postav, které potom přebrala komedie římská (Plautus, Terentius), z Menandrových komedií jsou známé zejména Spor o dítě, Ostříhaná, Misantrop,

poezie: nejvýznamnější básníkem helénistické doby byl Kallimachos, tvořící v Alexandrii (3. století př. n. l.), psal menší epické básně, tzv. epyllia, vyznačovaly se pečlivým propracováním detailu, formální dokonalostí, nádechem učenosti, Apollónios Rhodský (3. století př. n. l.) vytvořil naopak po vzoru homérských eposů rozsáhlý učený epos s názvem Argonautika, o bájné plavbě Argonautů v čele s hrdinou Iásonem za Zlatým rounem na Kolchidu, koncentroval se v něm však na poetické zachycení všedního detailu a vylíčení duševního stavu hrdinů,

do hellénistického období řecké literatury spadá také vytvoření tzv. búkolské (bukolické) čili pastýřské poezie, jejím tvůrcem byl Theokritos (3. stoleté př. n. l.), z jeho tvorby vynikají obzvláště obrázky z venkovského života, převzaté převážně z pastýřského prostředí, venkovský život je ale v búkolské poezii idealizován, Theokritova tvorba velmi ovlivnila římského básníka Horatia (epos Bucolica),

v hellénistické době také vznikají velké knihovny, zejména alexandrijská, která byla součástí Músaionu (viz níže), a pergamská, četní ptolemaiovští a pergamští panovníci vynakládali velké prostředky na nákup významných literárních děl a někteří učenci soustředění v Músaoinu se věnovali jejich jazykovému rozboru i literární kritice,

charakteristické rysy: hellénistická filozofie se odklání od velkých společenských problémů a v souladu s celkovým vývojem společnosti se koncentruje jednotlivce, na jeho vnitřní pocity a problémy, snaží se hledat návod k správnému nebo spokojenému osobnímu životu, člověk už nemá vliv na svůj život, proto byla v takové oblibě bohyně Tyché (osud, štěstěna), v této době fungují nadále staré filozofické školy (Platónova, Aristotelova), ale vznikají i školy nové – kyniků,stoiků a epikurejců,

kynická škola : Diogenés ze Sinópé (4. století př. n. l.), název je odvozen z řeckého slova „kyón - pes), vycházela z požadavku skromnosti a střídmosti, skutečné štěstí nespočívá ve vnějších a pomíjivých věcech (např. v luxusu), štěstí mohou dosáhnout všichni, nejvýznamnějším představitelem školy se stal Diogenés, opovrhoval vším majetkem, vlastnil pouze misku, ale zahodil ji, když se pes dokázal napít i bez ní, bydlel v psí boudě nebo v sudu,

stoická škola: Zenón z Kitia na Kypru (4/3. století př. n. l.), svůj název dostala podle sloupořadí na athénské agoře, kde zakladatel školy přednášel (sloupořadí – řecky stoa), stoicismus byl nejrozšířenějším filozofickým směrem helénistického a římského období, stoikové obnovili učení Hérakleita o tom, že podstatou světa je oheň, aktivní oheň je plodivá a životodárná prasíla a představuje duši i rozum světa (logos),těžiště stoické filozofie je v etice, mravnost chápali v žití v souladu s přírodou, tak je chápána i blaženost, hlavní zásadou stoické etiky je, že člověk má jednat v souladu s vlastní přirozeností, hlásali také kosmopolitismus a rovnost mezi lidmi,

epikurejská škola: Epikúros z Athén (4/3. století př. n. l. ), opírá se v hlavních bodech o Démokritovo učení o atomech, ale zavádí do atomismu moment náhody, cílem Epikúra bylo zbavit lidi strachů z bohů, ti sice existují, ale o běh světa se nestarají, a strachu ze smrti, nejvyšší hodnotou pro člověka je pro Epikúra slast, je to stav, kdy člověk necítí ani bolest v těle, ani neklid v duši, významnou roli v epikureismu hraje také etika,