4_3__Kvant_vlastn_elmg_zareni

581 

Obr. 4.3.- 2. 
 
 

 
Compton  zkoumal 

rozptyl  rentgenového  záření  ze 

zdroje  R  (rentgenové  trubice)  na  desku  D  z  grafitu 
(grafit  je  totiž  látka  s  velmi  slabě  vázanými 
elektrony).  Spektrografem  S  měřil  nejen  směr 
rozptýleného  záření  (úhel 

ϑ  rozptylu  udává 

odchýlení  záření  od  původního  směru),  ale  i  jeho 
vlnovou délku (obr. 4.3.- 3.) 

Obr. 4.3.- 3. 
 
Podle představ klasické fyziky by se vlnová délka rozptýleného záření měnit neměla, změna 
však byla pozorována a reprodukována (opakovaně změřena), a to v závislosti právě na úhlu 
rozptylu. Jestliže se rozptyl rentgenového záření  děje jako srážka  fotonu  a relativně volného 
elektronu,  není  zapotřebí  práce  na  uvolnění  elektronu  ze  struktury  látky.  Foton  pak  pouze 
rozdíl své energie před a po srážce h υ - h υ´ předá elektronu a elektron tím získá kinetickou 
energii.  Logickým důsledkem vzniku Comptonova jevu je, že frekvence  dopadajícího záření 
musí být větší než frekvence rozptýleného záření a naopak vlnová délka dopadajícího záření 
musí být menší než je frekvence rozptýleného záření. 

2

2

1

v

m

h

h

é

=

′

−

υ

υ

; 

λ

λ

υ

υ

′

<

⇒

′

>

         4.3.- 3. 

kde  h  je  Planckova  konstanta  6,625.10

-34  [J.s]; 

υ  frekvence  dopadajícího  záření  [Hz];  υ  ´ 

frekvence  rozptýleného  záření  [Hz];  me  hmotnost  uvolněného  elektronu  9,1.10

-31  [kg];  v 

rychlost  uvolněného  elektronu  [m.s

-1]; 

λ  vlnová  délka  dopadajícího  záření  [m];  λ´  vlnová