Vypracovane-otazky-ke-zkousce

Poznámka: Předpokládá se, že pro navození apoptózy má vliv intracelulární Zn2+. Jeho asociace s cysteinem na pozici 656 a 660 na vazebné doméně steroidního receptoru, který patří do steroidní rodiny transkripčních faktorů, brání vazbě ligandu na tento receptor, čímž zabrání sledu událostí, které by vedly jinak k apoptóze cílových buněk (kupř. thymocytů a prekurzorů B-buněk); steroidní receptor je totiž inaktivován asociací s proteiny tepelného šoku (Hsp90), které patrně blokují vazebné místo na DNA; glukokortikoidy (jako ligand) navodí uvolnění tohoto transkripčního faktoru z vazby na Hsp90; komplex receptor-ligand je pak transportován do jádra, kde se váže na specifické glukokortikoid-responzivní sekvence DNA za pomoci „zinkových prstů“; to má za následek aktivaci proapoptózových genů s následným navozením apoptózové kaskády. Zn2+ může také blokovat přeměnu prekurzoru kaspasy 3 na aktivní formu. Další možnou cílovou molekulou Zn je kaspasa 9 či 6.

Morfologické změny u apoptózy

(a) Změny v buněčném jádře Jádro se svrašťuje a chromatin zhušťuje a shlukuje do chomáčků; pak se usazuje v tlustých pruzích na obalu jádra. Tyto změny jsou provázeny fragmentací DNA na velké množství pravidelných úseků. Mnohočetná přerušení dvojšroubovice, která nejsou už opravitelná, vedou k nemožnosti transkripce.

(b) Změny v cytoplasmě Objem buňky se zmenší (úbytek vody, ale spolu s elektrolyty, tedy isoosmoticky). Buněčná membrána se zcvrkává a vytvoří se na ní četné výběžky (jakoby se naježí). Tento jev je u apoptózy mnohem nápadnější než u nekrózy; nazývá se též zeiosis. Organely se nijak morfologicky nemění. Buněčný osmotický gradient je udržován. Buňka v apoptóze zesiluje membránu, aby zabránila nebezpečí lýzy aktivací enzymů katalyzujících sesíťování (cross-linking enzymes) jako je kupř. transglutaminasa. Dochází tak k hlubokým změnám v cytoskeletu, k nabobtnání cisteren endoplasmatického retikula. Buňka rychle ztrácí schopnost syntézy RNA a proteinů a degraduje je. Žádná z těchto změn však neprovokuje zánětlivou reakci (jako tomu je u nekrózy). V konečné fázi dochází ke kolapsu buněčného jádra a fragmentaci buňky do tzv. apoptózových tělísek.

Odstranění apoptózových buněk nebo tělísek Toto se děje pomocí makrofágů jako „profesionálních" fagocytů, i když i jiné buňky na tom mohou participovat (kupř. buňky epitelové nebo buňky nádorové), které také mohou „požírat" sousední buňky v apoptóze. Tento „vyčeřovací" mechanismus může být velmi efektivní, i když takřka nepostřehnutelný. Na rozdíl od buněk v nekróze nedochází k vyplavení aktivního obsahu buněk jakým jsou kupř. lyzosomové enzymy a tím nedochází k zánětlivé reakci. Důležité to je kupř. u zániku neutrofilů, jejichž nekrotická dezintegrace in vivo navodí zánět a uvolnění „toxického" obsahu, který způsobuje poškození místní tkáně. U apoptických buněk dochází k pohlcení fagocyty bez těchto škodlivých projevů. Jak ale pozná fagocytující buňka, že buňka v její blízkosti „zestárla" a že má být odstraněna, bez uvolnění zánětlivých substancí jako jsou eikosanoidy nebo cytokiny? Tento „rozpoznávací" mechanismus může být zprostředkován několika způsoby.