M01 - Konstrukce - obecný postup při návrhu stavebních konstrukcí

Základní postup při návrhu a realizaci stavební konstrukce

- 9 (43) -

sobí pouze kolmo ke střednicové rovině deskového prvku. V případě, že sku-
tečný  prvek  v reálné  konstrukci  má  opět  tloušťku  prvku  výrazně  menší  než
šířku a délku, přičemž může být i zakřiven, a působí-li zatížení obecně, potom
při  sestavení  výpočtového  modelu  použijeme  skořepinový  prvek  (obr.  3.4).
Prostorové  prvky  (obr.  3.5)  využijeme  v těch  případech,  kdy  rozměry  prvku
jsou ve všech třech směrech srovnatelné, stejně tak zatížení může působit libo-
volnými směry.

obr. 3.1 prutový prvek

obr. 3.2 stěnový prvek

obr. 3.3 deskový prvek

obr. 3.4 skořepinový prvek

obr. 3.5 prostorový prvek

Při  vytváření  výpočtového  modelu  je  dále  nutné  definovat  uzly  a  hrany,  ve
kterých  se  prvky  spojují  a  následně  pak  stanovit  způsob  spojení  prvků  mezi
sebou  –  provést  tzv.  modelování  spojů.  Podle  chování  spoje  rozlišujeme  tři
základní modely :
a)  kloubové  spoje,  u  nichž  předpokládáme  že  přenáší  pouze  silové  účinky,

nikoliv tedy účinky momentové,

b)  tuhé spoje, u kterých předpokládáme plnou momentovou únosnost,
c)  polotuhé spoje, kde předpokládáme částečnou momentovou únosnost.
Při praktických návrzích konstrukce, se v nejčastěji uplatňují případy a), b).
Při  vytváření  výpočtového  modelu  složeného  z prutových  prvků  je  možné  na
konci  nebo  počátku  prutu  taktéž  předepsat  vnitřní  klouby  s reálnou  tuhostí  a
tím simulovat pružně poddajné připojení prutu ke styčníku. Na konstrukci lze
taktéž  obvykle zadat skupinu  netypických  prutů  a  přiřadit  jim  typ  odlišný  od
základního typu. Tak lze vytvořit smíšenou konstrukci, např. kombinaci rámo-
vých a příhradových prutů.
V inženýrské  praxi  se  nejčastěji  používají  výpočtové  modely  prutových  kon-
strukcí  vyobrazených  na  obr.  3.6.  Plošné  resp.  prostorové  prvky  mají  využití
zejména při numerickém řešení konstrukčních detailů obr. 3.7.