BHWS_skripta

2.1.2 Směrovací protokoly a autonomní systém 

Aby  směrovače  získaly  informace  potřebné  ke správnému  směrování  datových 

jednotek, tak musí v dostatečné míře znát topologii sítě. Směrovač může tyto znalosti získat 
pomocí  statické  konfigurace  prováděné  správcem  sítě  (statické  směrování)  nebo 
automatizovanou  výměnou  informací  o  topologii  sítě  s dalšími  směrovači  (dynamické 
směrování).  Dynamické  směrování  automaticky  detekuje  změny  v topologii  sítě  (připojení 
nových  sítí,  odpojení  sítí,  výpadek  linky,  atd.)  a  tyto  informace  rozesílá  ostatním 
směrovačům, aby také mohly provést příslušné aktualizace. Pro komunikaci mezi směrovači 
se využívá směrovací protokol. 

První směrovače, využívané v síti ARPAnet (základ Internetu), si udržovaly informace 

o celé síti. Růstem Internetu toto řešení přestalo být únosné a síť byla rozdělena na autonomní 
systémy.  Toto  řešení  umožňuje  zakrýt  před  ostatními  částmi  sítě  podrobnosti  o  topologii 
uvnitř  autonomního  systému.  Důsledkem  toho  je,  že  se  výrazně  omezují  informace,  které 
ostatní směrovače musí udržovat o autonomním systému, a proto se zjednodušuje a zrychluje 
proces směrování. 

Zavedením  autonomních  systémů  se  rozdělily  směrovače  a  směrovací  protokoly  do 

dvou  skupin,  viz  Obr.  2.2.  Na  směrovače  a  směrovací  protokoly  používané  uvnitř 
autonomního  systému  a  na  směrovače  a  směrovací  protokoly  používané  mezi  autonomními 
systémy. Směrovače uvnitř autonomního systému jsou v anglické literatuře označeny výrazem 
interior  router  a  mezi  autonomními  systémy  exterior  router.  Obdobně  směrovací  protokoly 
určené pro využívání uvnitř autonomního systému se označují jako Internal Gateway Protocol 
a mezi autonomními systémy External Gateway Protocol.