BHWS_skripta

2.1.5 Směrovací protokoly typu „distance-vector“ 

Tento  typ  směrovacích  protokolů  je  založen  na  distribuovaném  výpočtu,  v rámci 

kterého každý směrovač spočítá svoji „nejlepší“ cestu k dostupným sítím. Směrovače provádí 
výpočet nezávisle na ostatních. Po skončení výpočtu směrovač informuje svoje sousedy o své 
„nejlepší“ cestě. Na základě těchto informací pak sousední směrovače mohou přehodnotit své 
znalosti o „nejlepších“ cestách. Když sousední směrovač zjistí, že našel „lepší“ cestu, než ta 
původní, tak o tom také informuje svoje sousedy včetně směrovače, od kterého přišla zpráva 
inicializující výpočet. Z popisu je vidět, že stanovení „nejlepší“ cesty je iteračním procesem, 
který  probíhá  v několika  krocích,  viz  Obr.  2.5.  Mezi  klíčové  požadavky  na  tento  iterační 
proces patří: 

  Stabilita,  tj.  aby  se  proces  po  konečné  době  ustálil  a  nedostal  do  stavu,  kdy  si 

směrovače mezi sebou vzájemně cyklicky vyměňují směrovací zprávy. 

  Rychlá konvergence, aby doba potřebná k ustálení byla co nejkratší. 

„Nejlepší“ cestou v případě směrovacích protokolů distance-vector je považována cesta, 

která obsahuje nejmenší počet přeskoků. Výhodou směrovacích protokolů distance-vector je 
jejich jednoduchá konfigurace, údržba i řešení případných problémů. 

Nevýhodou tohoto typu  směrovacích protokolů je, že počet  přeskoků je často  omezen 

na  poměrně  malou  hodnotu  (např.  15).  Když  cílová  síť  je  ve  větší  vzdálenosti,  tak  je 
považována  za  nedostupnou.  Dále  změna  v topologii  sítě  může  způsobit  záplavové  šíření 
směrovacích informací.  Částečnou ochranu proti záplavovému šíření směrovacích informací 
může  zajistit  omezení  rozhraní,  přes  která  směrovač  může  rozeslat  směrovací  informace  či 
omezení,  přes  která  rozhraní  mohou  být  jaké  sítě  avizovány.  Tato  pravidla  však  musí  být 
nakonfigurována ručně.