EKOLOGI - základní text

znak veliký přibližně jako průměr celé populace a extrémní (příliš velké či příliš malé) hodnoty 
jsou  v populaci  málo  zastoupené. Velikost toho znaku u konkrétního jedince je dána jak 
genetickými  vlivy, tak 

vlivy  prostředí.  Fenotypová variabilita (V

p)  má  tedy 

dvě  složky: 

genotypovou  (VG)  a environmentální (VE).  Va

riabilita  může  být  dále  zvýšena  o  zvláštní vztah 

určitého genotypu s určitým prostředím a dále může být způsobena i dalšími faktory, které mají 
obvykle jen malý vliv.  

Proporce fenotypové variability, která je dána aditivními 

genetickými  faktory,  se  často  vyjadřuje  charakteristikou,  známou 
jako 

dědivost (heritability - h2): h2=V

G/VP, 

tady dědivost (koeficient 

dědivosti)  vyjadřuje  podíl  genetické  složky  variability  na  celkové 

fenotypové  variabilitě.  Různé  vlastnosti  a  znaky  mají  různou 

dědivost. Zobecňování je obtížné,  nicméně  velkou dědivost  mívají 
znaky 

týkající  se  velikosti  těla  (h2=0,5-0,7), zatímco znaky, které 

mají vztah k produkci a porodnosti  (které vyžadují veliké množství 
energie a živin),  mív

ají obvykle  nižší dědivost. Procento  mléčného 

tuku má 

vysokou  dědivost (0,60), ale celková produkce  mléka má 

malou  dědivost  (0,30).  Jakýkoliv  znak,  který  vyžaduje  velké 

soustředění  zdrojů,  musí  reagovat na environmentální variabilitu 

5 

(nabídku 

zdrojů)  a  je  tedy  pod  slabší  genetickou  kontrolou.  Dědivost  může  být odhadnuta 

srovnáváním průměru  velikosti daného  znaku  u rodičů (middparent values) s hodnotou tohoto 

znaku u potomků. To je znázorněno např. na obr. 30-4, kde směrnice přímky lineární regrese (v