zkouskovy-test ekologie

nesobecký způsob myšlení a cítění, nezištné jednání ve prospěch druhých jako mravní princip

Ekosystém
souhrn všech interagujících částí fyzického (tj. fyzikálně-chemického) a biologického světa vnímaného jako jeden celek nazýváme ekosystém. V rámci ekosystému se uskutečňují vzájemné vztahy mezi organizmy navzájem a mezi nimi a prostředím. Organizmy interagují s prostředím v rámci určitého místa (tj. fyzického umístění v čase a prostoru), které může být velmi malé (kapka vody, v níž žije několik bakterií) či mnohem větší (např. u stěhovavých ptáků či velryb zahrnuje celé kontinenty či oceány) a toto místo obsahuje jak fyzické podmínky, tak další organizmy, které toto místo v tutéž dobu sdílejí.

Pohlavní výběr- přírodní a přirozený

Pohlavní výběr (sexual selection) popisuje situaci, kdy jedno pohlaví (obvykle samice) ovlivňuje kvalitu znaků druhého pohlaví tím, že si vybírá partnery pro páření. Pohlavní výběr je moderní evoluční biologií považován za jeden z nejvýznamnějších aspektů evoluce. Asi nejznámějším případem jsou různí ptáci, jejichž samice si vybírají partnery podle impozantního ocasu. Výsledkem jsou druhy překrásných ptáků, jejichž ocasní pera jsou větší než tělo samotné. Zvláštním typem přirozeného výběru je pohlavní výběr. V tomto případě nehraje roli selekčního činitele okolní prostředí, ale jedinci opačného pohlaví vlastního druhu. Například samice si vybírá, kterému samci dovolí, aby se s ní spářil. Zajímavé je, že znaky, které určují úspěšnost v pohlavním výběru, jsou často velmi bizarní a svému nositeli dokonce mohou i trochu škodit (např. pestré barvy jsou dobře vidět pro predátory).

Přírodní výběr (natural selection) působí často protichůdně a výsledkem je kompromis.

Přírodní výběr je změna v populaci, ke které dochází, v důsledku toho, že někteří jedinci nesou genetické znaky, které mění jejich interakce s prostředím tak, že dochází ke zdokonalení jejich reprodukce a schopnosti přežít. Tito jedinci tak vyprodukují více životaschopných potomků lépe přizpůsobených podmínkám prostředí. Populace mají tendenci divergovat, když je v prostředí dostatečná variabilita, která nutí druh vypořádat se s různými podmínkami prostředí a podporuje tak selekci různých charakteristik.

genetická struktura populace

Genetická variabilita je dosahována hlavně mutacemi a genovým tokem z ostatních stanovišť, v nichž mají selekční výhodu odlišné geny. Genetická struktura se týká rozložení genetické variability mezi jedinci a (sub)populacemi, ale také způsobů řízení genetické variability prostřednictvím systému rozmnožování (viz soubor „životní historie“). Celá řada organizmů, zejména modulárních, vytváří veliké skupiny jedinců, pocházející z téže zygoty, jsou geneticky totožné a s ohledem na evoluci tvoří jedinou genetickou jednotku zvanou geneta (viz soubor „modulární a unitární organizmy“). Celá populace se pak nazývá klon. Prakticky žádní dva jedinci většiny populací nejsou totožní. Jejich vzhled a chování (tzv. fenotyp) je výsledek interakce genotypu a prostředí. Základní jednotka dědičnosti je gen, což jest určitý sled nukleotidů nacházející se v určité poloze na chromozomu, tzv. lokusu. Každý gen může mít více různých forem, které se nazývají alely. Různé alely obvykle vykazují jen malé rozdíly. U pohlavně se množících organizmů se chromozomy vyskytují v párech. Jestliže jsou geny v určitém lokusu každého chromozomu totožné, říkáme, že tento organizmus je homozygotní s ohledem na tento lokus a gen. Jestliže se zde nacházejí různé alely, potom je heterozygotní.