zkouskovy-test ekologie

Pohlavní a nepohlavní rozmnožování

Počet potomků, kteří přežijí do reprodukčního věku, je nejdůležitější složkou fitness. U mnoha (na počet druhů většiny) organizmů vznikají potomci pohlavním rozmnožováním. V každém případě musí organizmy k uskutečnění pohlavního rozmnožování své zdroje alokovat do samčích a samičích funkcí (alokovat živiny na tvorbu druhotných pohlavních orgánů, alokovat čas na vyhledávání partnera apod.). To se nazývá pohlavní alokace (sex allocation). Klíčovým mechanizmem v pohlavním rozmnožování je redukční dělení (meióza), kterou vznikají haploidní gamety a ty se po dvou spojí a vytvoří diploidní zygotu. V průběhu pohlavního rozmnožování dojde k promíchání genetické informace dvou jedinců, což u potomků vytvoří nové genové kombinace. Zdá se, že se pohlavní způsob rozmnožování vyvinul velmi časně v historii života na Zemi a to jako prostředek vytvářející genetickou diverzitu nezbytnou k vyrovnání se s podmínkami proměnného prostředí. Druhou možností je nepohlavní rozmnožování, kde jedinci produkují geneticky totožné kopie (odhlédneme-li od mutací, ke kterým samozřejmě dochází i u tohoto způsobu rozmnožování). Nepohlavní rozmnožování se odehrává mnoha způsoby, od prostého dělení (v případě jednobuněčných organizmů) přes oddělení vegetativních částí nebo pupenů (u rostlin a nižších živočichů), až po vytváření specializovaných diploidních propagulí podobných vajíčkům (jako jsou např. spory mnohých nižších rostlin).

VÝHODY: zvyšování genetické rozmanitosti potomků a snižování negativních dopadů nevhodných mutací, dlouhodobá evoluční přizpůsobivost populace, střednědobé odstraňování nepříznivých mutací a krátkodobý vznik genetické rozmanitosti v potomstvu jedinců.

NEVÝHODY: tím, že potomek má pouze polovinu genů každého z rodičů, se snižuje fitness rodičů na polovinu v porovnání s nepohlavním způsobem rozmnožování, Snaha o nalezení partnera a vlastní akt páření může vystavit jedince zvýšenému riziku predace a nemocí, Také reprodukce může být snížena vzhledem k problémům s nalezením vhodného partnera, zejména u velmi řídkých populací

Alokace

alokace (přesun zdrojů, energie či času) do rozmnožování omezuje alokaci do růstu. Každý jedinec tedy musí řešit problém alokace. Ten spočívá v tom, jaké struktuře či funkci věnovat (tedy kam umístit - alokovat) daný čas, asimilovanou energii nebo živinu a to proto, že tyto nelze využít současně pro dvě různé struktury nebo funkce současně. Organizmus proto musí přijmout četné optimalizační kompromisy (trade-offs), jinak řečeno: čas, energie a živiny alokované do jedné struktury či funkce nemůže alokovat do jiné struktury či funkce (uplatňuje se princip „něco za něco“).

Altruismus
Nezištné chování - zvýhodňuje recipienta na úkor donora a tento typ chování je těžkým oříškem pro evoluční etologii, protože snižuje fitness jedinců, kteří ho vykazují.V biologii se altruismus definuje jako chování, které snižuje vlastní exkluzivní biologickou zdatnost a zvyšuje cizí biologickou zdatnost. Reciproční altruismus je chování, při kterém se očekává, že při dalším setkání bude poskytnuta pomoc jedinci, který se dříve zachoval altruisticky: Přesně takto se chovají například upíři, když po návratu do hnízda svým neúspěšným druhům vyvrhnou z žaludku něco z ukořistěné krve obětí.