Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Každé mládě se muselo naučit podřídit své chování zvyklostem skupiny ve kterém žilo. Bylo tomu tak nejen u našeho biologického druhu, ale podle výzkumů zabývajících se chováním zvířat žijících ve skupinách, a srovnáváním lidských a zvířecích skupin, máme dosud velmi mnoho společného.
Jak se mají správně chovat se učí od dospělých nejen děti, ale i vlčata, lvíčata či malé opičky. V prvních obdobích bývají dospělí jedinci relativně tolerantní k přestupkům “miminek”, ale jak se blíží dospělost jedince, pravidla jsou stále tvrději prosazována. Pokud jsou v prvních obdobích života mláďata izolována od společnosti, mají později závažné poruchy chování a obtíže v navazování kontaktů s ostatními, podrobněji se chováním zvířat zabývá samostatný předmětu srovnávací psychologii .
S rozvojem cítění a myšlení, o sobě i ostatních, začal pradávný člověk přemýšlet i o svém duševním životě, o principech života a jeho zániku. Podle klasických výzkumů primitivních kultur a z tohoto rozsáhlého materiálu odvozené teorie E. B. Tylora, vtíraly se do úvah člověka především dvě skupiny otázek:
1. Čím je působen rozdíl mezi živým a mrtvým tělem? Jak si vysvětlit spánek, bdění, stavy transu, nemoci a konečně smrt?
2. Kdo jsou lidské bytosti, které vídá ve snu?
Těžko hledal přiměřené odpovědi na tyto otázky, jeho výklad světa byl určován bezprostředními životními zkušenostmi a city. Povšiml si vztahu mezi dýcháním a životem, konec života vždy souvisel se zástavou dechu (nebo jinde mezi krví, jejím únikem a zánikem života). Pozoroval neviditelný, ale přesto cítěný vítr, uvědomoval si jeho sílu i neuchopitelnost, což vedlo k úvahám o podobné podstatě životadárné síly v člověku.
Vytvořil si představu osobní duše, neviditelné podoby, která tělo oživuje, ale může je i opouštět, rychle se pohybuje z místa na místo, zjevuje se ve snách a může proniknout i do těl jiných lidí, zvířat či dokonce věcí.
Na tyto představy navazuje pak antické pojetí duše-psýché.
Antická psychologie
Antická řecká filozofie, je pokládána za základ naší současné západní kultury, filozofové té doby uvažují o obecných principech přírody, okolního světa i života. Úryvky z jejich díla bývají citována jako počátky většiny současných vědních oborů nejen filozofie, ale i matematiky, fyziky, medicíny či psychologie.
ARISTOTELES (384- 322 př.n.l.)
Platonův žák a učitel Alexandra Velikého (Makedonského), je autorem spisů zaměřených na logiku, přírodní vědy, etiku, politiku, rétoriku, estetiku a pro nás důležitou psychologii. Spis “Peri psyches, De anima”, je považován za historiky první ucelení psychologické pojednání, souvisí se spisy: O vnímání a vjemech, O paměti a upamatování se, O spánku a bdění, O snech, O věštbě na základě snů, O krátkosti a délce věku, O životě a smrti, O dechu.