Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 1

Tento požadavek dřívější hlavní metoda psychologie - introspekce nesplňovala, naopak pracovala s pojmy, jako vědomí, nevědomí, pud či myšlenka, které nebyly pozorovatelné.

Behavioristé odmítali vůbec uvažovat o duševních procesech jednotlivce, za skutečně vědecké považují jen zkoumání typu S -R (stimulus neboli podnět - reakce), tedy zkoumání podnětů v okolí a následných reakcí jedince. Osobnost jedince se z tohoto schématu zcela ztrácela, behavioristu nezajímaly vrozené dispozice jedince, ale pouze vrozené a naučené formy chování. Později připouštěli existenci osobnosti jedince (O), ale i nadále ji považovali za nepoznatelnou “černou skříňku”, základní schéma pozměnili na S-O-R.

Užitečnost jejich teorií spočívá ve zdůrazňování vnějších vlivů, zvláště sociálních při utváření osobnosti jedince a propracování zákonitostí procesů učení. Prokázání různých forem nežádoucího naučeného chování (naučený strach, naučené přejídání jen v přítomnosti určitých podnětů) jsou využívána k léčbě (“odnaučení”) takových nežádoucích forem chování. Pokud se na nějaký podnět naučíme reagovat nevhodně přehnaný strach, přejídání, můžeme se naučit na tentýž podnět reagovat lépe.

V současnosti se jen málo psychologů považuje za přísné behavioristy, ale mnoho vývojových směrů v psychologii vzniklo z jejich práce.

3. 4 Hlubinná psychologie

Vznikla v Evropě přibližně ve stejné době jako ve Spojených státech behaviorismus a je stále, i když ve své novější podobě, jednou z důležitých současných psychologických koncepcí. Nelze jí pochopit, bez základních informací o sociálním prostředí a o rodinných vztazích zakladatelů jednotlivých směrů. V ostatních psychologických teoriích, není provázanost osobní životní zkušenosti hlavního tvůrce teorie a základních principů teorie, tak silná jako v případě hlubinné psychologie, protože předmět zkoumání leží mimo osobnost zakladatele a hlavní metodou není introspekce. Hlubinná psychologie používá jako hlavní metodu introspekci, pozorování a zkoumání vlastního nitra, a tak je tato závislost logickým důsledkem.

Sigmund Freud ( 1856 – 1939).

Narodil se na Moravě v početné židovské rodině, kde vládl přísný, poměrně starší otec. Freudova matka byla mnohem mladší než otec a láskyplná, malý citlivý chlapec pociťoval v rodině ohrožení, bál se otce, bál se o sebe i o matku.

Rodina se přestěhovala do Vídně, Freud se stal úspěšným lékařem, psychoanalytikem s rozsáhlou klientelou, ale nikdy se nepřizpůsobil mentalitě Vídeňanů, a ti ho nikdy zcela nepřijali mezi sebe. Nebyl schopen ani udržovat dlouhodobější přátelství, rozešel se i s lidmi, kteří ho obdivovali jako svého učitele a duchovního vůdce. Téměř celou dospělost trpěl rakovinou čelisti, prodělal několik operací, měl nemocné srdce. Klidný a oddaný vztah však prožil ke své manželce, se kterou měl šest dětí. Nelze nevidět analogie těchto dospělých vztahů se vztahy, které měl ke svým rodičům a které zakotvil do svých teorií.