Seminární práce - Pozorování obratlovců

(mapy.cz, s.r.o.)

Charakteristika Podbeskydského bioregionu

Poloha a základní údaje

Podbeskydský bioregion leží na východě Moravy na hranicích se Slezskem, zabírá východní část geomorfologických celků Podbeskydská pahorkatina a Moravská brána a na severovýchodě zasahuje do Polska. Plocha bioregionu v ČR je 873 km2.

Bioregion je tvořen vlhkou pahorkatinou na měkkých sedimentech (vč. ledovcových), z níž ostře vystupují kopce z pískového flyše, ojediněle i vápenců. Převažuje 4. bukový stupeň, na jižních svazích se nachází i 3. dubovo-bukový stupeň. Území je tedy tvořeno mozaikou hájové bioty (smíšený karpatský a hercynský vliv) a karpatského bukového lesa, zčásti se zde projevuje i vliv polonské podprovincie. Biota je obohacena řadou horských druhů, splavených ze sousedních Beskyd. Na vápencích jsou ostrůvky méně náročné teplomilné flóry a fauny.

V současnosti převažuje orná půda, hojné jsou vlhké louky, v lesích kulturní smrčiny se zbytky bučin.

Upřesněním plocha bioregionu poklesla o 76km2. Do Ostravského bioregionu bylo vyčleněno území jihozápadně od Příbora až k Novému Jičínu a kolem Bernartic nad Odrou až k rozvodí s Bečvou. Tam byl vyčleněn i pás území podél Luhy až k Bělotínu – zde hranice respektuje i výskyt rybniční bioty. Do Hranického bioregionu bylo přesunuto dno Moravské brány mezi Hranicemi a Vražným u Oder. Vazby tohoto území jsou podobné jako u Hranického bioregionu, naopak z Hranického bioregionu bylo přičleněno území na severním okraji Valašského Meziříčí až po obec Lešná (segmenty flyšových pískovců a hlavně těšinitů). Bioregion byl mírně rozšířen v Jablunkovské brázdě až na úpatí Beskyd na úkor bioregionu Beskydského.

(Culek a kol., 2013)

Horniny a reliéf

Podklad bioregionu tvoří vápnitý flyš spodní křídy, především jílovce a slínovce s ostrůvky svrchnojurských slínů a slínitých měkkých vápenců. Paleogenní jílovce s polohami pískovců a slepenců tvoří též menší ostrovy. Významná jsou bradla jurského vápence u Štramberka, hřbety tvořené druhohorními bazickými vyvřelinami (pikrity, těšinity) a vápencové slepence u Nového Jičína (Starojický vrch, Svinec). Od flyše v Moravskoslezských Beskydech se tato složitá jednotka podstatně liší uplatněním vápnitých a slínitých hornin a obecně větší litologickou pestrostí. Z pokryvů jsou na dnech kotlin glaciální a glacifluviální sedimenty, zpravidla ovšem překryté sprašovými hlínami a svahovinami. Velmi charakteristické a hojné jsou na úpatí Beskyd štěrky vyplavené z hor.

Bioregion zabírá zarovnaný povrch úpatí pahorkatiny vybíhající od Moravskoslezských Beskyd k severu. Ve střední části bioregionu se táhne směru sv. – jz. Štramberská vrchovina, tvořená výraznými strmými kopci a hřbety, které jsou částečně podmíněné vyšší odolností hornin. Významná jsou s. – j. údolí řek přitékajících z Moravskoslezských Beskyd, která mají 1 – 2 km široké štěrkovité nivy s velkým spádem, v nichž řeky před regulací často divočily. Na úpatí Moravskoslezských Beskyd jsou kromě niv charakteristické i štěrkové náplavové kužely. V plošším reliéfu v hlinitých sedimentech je typická síť drobných údolíček, často stržovitých. Údolí všech toků jsou asi 30 m hluboká, pouze v místech výjimečných průlomů přes hřbety Štramberské vrchoviny jsou úzká a až 200 m hluboká (Hukvaldy). Ve Štramberské vrchovině se významně projevují podmáčené erozně-denudační sníženiny, např. Frenštátská brázda. Po výstavbě přehrad na tocích se do určité míry zastavil chod štěrků, toky se díky větší rychlosti místy zaříznuly několik metrů až do flyšového podloží, v němž pak vznikly skalní prahy.