Mezinarodni-vztahy

1. První a druhá berlínská krize.

První berlínská krize:

délka trvání: 24. červen 1948 - 12. květen 1949

Na Jaltské konferenci bylo dohodnuto, že Berlín bude rozdělen na čtyři okupační zóny, konkrétně americkou, britskou, francouzskou a sovětskou. Hranice města pak budou zcela obklopeny sovětskou zónou, která zahrnovala i Braniborsko. Spojnicí mezi západními berlínskými okupačními zónami (USA, VB, Francie) a zónami těchto států přes sovětskou zónu zajišťovaly silniční, železniční a letecké koridory. Po válce však došlo k rozkolům v otázce dalšího směřování Německa mezi SSSR a dalšími velmocemi (viz Německá otázka). Všechny tři velmoci se bezpodmínečně shodly na přichýlení Německa k Západu bez ohledu na udržení jeho jednoty. Sovětský svaz zase preferoval jednotné a neutralizované Německo, které mělo být především pod jeho vlivem.

Významným byl projev amerického ministra zahraničí Jamese Byrnese 6. září 1946 ve Stuttgartu. Jeho náplní bylo jasné stanovisko dělby Německa a vznik německé vlády v západních okupačních pásmech, která měla být spojena. Tato koncepce se zakládala na memorandu generála Luciuse Claye, velitele amerického okupačního pásma v Německu. 2. prosince 1946 došlo ke spojení americké a britské zóny za vzniku bizónie. Následný Marshallův plán z roku 1948 ekonomicky pomohl třem západním zónám a stal se základem pro příští „hospodářský zázrak“ v SRN. Rozhodujícím krokem pro vznik samostatného státu Spolkové republiky Německo však byla měnová reforma z 18. června 1948, která instalovala novou měnovou jednotku marku „DM“ na teritoriu třech západních pásem, i když to francouzské zatím nepřistoupilo k bizonii. Stejně tak se reforma uskutečnila ve třech západních zónách Berlína. To vyvolalo velké napětí na sektorových hranicích města, kde byl následně Sovětský svaz nucen zavést přísné kontroly kvůli zamezení převodu již znehodnocených marek ze Západu do jeho okupačního pásma. Až 23. června 1948 po neúspěšném jednání čtyř velmocí byli Sověti donuceni zavést ve svém pásmu nová platidla.

Stalin již na konci března (30. březen 1948) omezil železniční spojení mezi západním Berlínem a západními okupačními zónami. V červnu pak následovalo naprosté přerušení kontaktu prostřednictvím vodních i silničních cest, což vedlo k blokádě nově konstituovaného Západního Berlína. Stalinovy plány měly za cíl přerušit i letecké spojení, ale v domnění, že tato trasa nebude stačit k plnému zásobování, od plánů letecké izolace odstoupil. Také měl ovšem strach z válečné konfrontace.

2. berlínská krize:

USA a Velká Británie pružně zareagovaly na vzniklou situaci přemostěním, vytvořením leteckého koridoru, díky němuž zásobovaly Západní Berlín. Za 14 měsíců trvání blokády dopravila letadla do města celkem 2,5 miliónu tun nákladu. Spojené státy navíc přemístily na britské ostrovy dvě letecké perutě těžkých bombardéru B-29, které mohly nést jaderné zbraně. Až v únoru 1949 bylo v Moskvě rozhodnuto, že je blokáda neúčinná a sovětské vedení přistoupilo na jednání o budoucnosti Berlína. V květnu (12. května 1949) byla blokáda zrušena a došlo k obnově komunikace mezi Západním Berlínem a Trizónií.