Mezinarodni-vztahy

Vznik SRN a NDR

Hospodářské sjednocení tří okupačních zón iniciované Spojenými státy, považoval Sovětský svaz jako opatření amerického hospodářského imperialismu. Sovětský svaz se cítil být ohrožen americkým expanzivním kapitalismem, proto se snažil konsolidovat svou sféru vlivu podporou komunistických stran. Ve světové politice došlo k rozkolu mezi Sovětským svazem na straně jedné a Spojenými státy a ostatními západními zeměmi na straně druhé. Už v roce 1948 po rozkolu Spojenecké kontrolní rady došlo k měnové reformě jak na straně Trizonie, tak na straně Ruského okupačního území. Tyto reformy byly vzhledem ke znehodnocení říšské marky nevyhnutelné – v západním Německu byla nahrazena Německou markou a byly uvolněny ceny zboží a zrušeno řízené hospodářství. V Sovětské části se Rusové pokusili svou měnovou reformu vztáhnout na celé území Berlína, na to Trizonie reagovala zavedením Německé marky ve své části Berlína a došlo tak k blokádě Berlína ze strany sovětů. Blokáda Berlína – Říšské hlavní město Berlín bylo dobyto na konci války pouze sovětskou armádou a ještě k tomu leží uprostřed sovětské okupační zóny. Přesná pravidla pro styk mezi západními zónami a západním Berlínem přes sovětskou okupační zónu nebyla určena. Přesněji stanoveny byly pouze tři letecké koridory z Hamburku, Hannoveru a Frankfurtu nad Mohanem. Stalin byl ochoten dělit se o správu města jen v případě nutnosti a tvrdil, že západ nemá právní nárok pro vstup do Berlína. Z pohledu Stalina byl přístup západních spojenců do Berlína pouhou výsadou. Vzhledem k zeměpisné poloze Berlína nezbylo západním mocnostem nic jiného, než akceptovat Stalinovo rozhodnutí. Blokáda, která měla zabránit připojení Berlína a západních okupačních zón k bloku západních států, urychlila proces spolupráce západní části Německa s USA a Velkou Británií. Sověti ukončili neúspěšnou blokádu 12. května 1949 po tajném jednání s USA a po dohodě čtyř mocností. Za blokády došlo k politickému a správnímu rozdělení Berlína. V prosinci 1948 vytvořily západní mocnosti velitelství tří mocností v západním Berlíně a potvrdily volbu Ernesta Reutera za vládnoucího starostu. V sovětském prostoru zastával funkci starosty od 20. listopadu 1948 Friedrich Ebert. Ve stejné době, kdy vrcholila berlínská krize, vrcholil i proces konsolidování západoněmeckého státu v americké, britské a francouzské okupační zóně. V Bonnu zahájila svou činnost 1. září 1948 Parlamentní rada, složená ze 65 zástupců delegovaných zemskými sněmy jedenácti západoněmeckých zemí a 5 zástupců západního Berlína, která zahájila práce na Základním zákoně. Prezidentem Parlamentní rady byl zvolen Konrád Adenauer.

Základní zákon přijatý 8. května 1949 padesáti třemi hlasy proti dvanácti vstoupil v platnost 24. května 1949 jako ústava Spolkové republiky Německo. V srpnu proběhly volby do Spolkového sněmu a 7. září 1949 byla vyhlášena Spolková republika Německo na území tří západních okupačních zón. Prvním presidentem se stal Theodor Heuss a spolkovým kancléřem byl Konrád Adenauer. Hlavním městem SRN se stal Bonn. V sovětské okupační zóně došlo k vyhlášení státu o měsíc později. Ústavní výbor Lidové rady pod vedením Otto Grotewohla vypracovala návrh ústavy Německé demokratické republiky. Ústava byla 22. října 1948 schválena a 19. března 1949 formálně vyhlášena. 7. října 1949 se sešla Lidová rada, která se konstituovala jako provizorní Lidová sněmovna NDR. Otto Grotewohl byl pověřen sestavením vlády. Prvním presidentem NDR byl Lidovou sněmovnou zvolen Wilhelm Pieck. NDR odmítla platit reparace vůči Izraeli, protože se nepovažuje za právního nástupce Německé říše. USA prohlašují NDR za ilegální a protiústavní.