Zkouška Sociologie práva

__________________________________________________________________________________________________

1. Enkulturace a akulturace sociokulturního systému

ENKULTURACE (= socializace)

• proces osvojování si lidské kultury a sociálního života

• primární (dětství, závislost), sekundární (zaměstnání)

• základem je proces sociální interakce, v němž si člověk po celý život osvojuje soustavy hodnot atd. (včetně právních norem), vědomé nebo nevědomé vrůstání do kultury, společnosti

• RESOCIALIZACE - zvrat v dosavadní orientaci socializace (vězeň, manžel…)

• jedinec musí: porozumět dané společnosti, internalizovat a přijmout určitý soubor norem, zvládnout základní způsoby chování

• funkce: kulturní transmise (přenos prvku mezi generacemi) a osvojeni si sociální identity

• současně má charakter komplexní a selektivní (všechny oblasti nebo pouze některé)

• kulturní kapitál = objem znalostí, idejí, sociálních regulativů a vzorů chování, který tvoří pro jedince nebo skupinu předpoklad k dosažení a udržení určitého sociálního statusu

• Kulturní deprivace = nemožnost získání kulturního kapitálu, slabší rodiny - nedostanou kapitál, nedostanou se ke vzdělání (nemají ale nižší intelektuální potenciál), kultura chudoby (Lewis - Mexičani v USA)

• různé distopie procesu enkulturace a vytvoření supersocializovaných a standardizovaných jedinců - nesmysl diky osobnostnímu filtru a personifikaci (sebeutváření)

• Předpoklady socializace:

  • Socializační proces není pouze pasivní přizpůsobení určitym danostem. Existuje jista mira volnosti.

  • Socializace není pouhou transmisí minulosti, svou podstatou je zaměřena na budoucnost.

  • Osvojená kultura není homogenní celek. V socializačnim procesu si lide osvojuji jen čast, a to v přimé zavislosti na sve socialni přislušnosti.

Socializaci se běžně rozumí takové sociální procesy, v jejichž průběhu si děti osvojují sociální normy a hodnoty a utvařeji si sve vlastni “ja”. Socializace však do jisté míry probíhá celý život. Je univerzálním kulturnim prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti. Cilem socializace je zformovat bytost, ktera se bude i samotně chovat tak, jakoby byla pod stalym dohledem ostatnich členů skupiny. Utvaři způsob jednani a formuje tendence k reagovani v různych situacich. Bez uspokojivé socializace zůstavaji individua neschopna vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny a bez ni neni společnost schopna předat sve zakladni normy a hodnoty nasledujici generaci a rozpadá se. Socializačni procesy probihaji v každe společnosti prostřednictvim socializačnich mechanismů zaručujicich socialni kontrolu jednani. Mezi tyto socializačni mechanismy patři předevšim vychovny system, ale take dalši, v nichž jsou cile a učely jejich činnosti či hodnotova orientace uzce spjaty s jasně vymezenymi normami či pravidly jednani a sankcemi za jejich porušovani. Vytvařeni vazeb ke konkretnim jedincům je jednim z mezniků v socializaci - primární vztah. Na jeho zakladě se začinaji rozvijet složite procesy sociálního učení. Asi ve věku 5 let se ditě stava vcelku autonomnim jedincem. Aby začali jedinci vnimat sebe sama jako nezavisleho činitele, musi uvidět sebe sama očima druhych. Sebeuvědoměni dosahujeme tehdy, když začneme rozlišovat mezi oběma formami ja. “I” představuje nesocializovane ditě, ta druha “me” je socialni ja. Za určitych okolnosti může u dospělych jedinců dochazet k resocializaci, ktera je charakterizovana rozpadem dosud přijimanych hodnot a vzorců jednani, po němž nasleduje přijeti radikalně novych (nové prostředí, např. koncentrační tábor).