Kabrhel OPD

V květnu 1968 otřásly zemí studentské nepokoje a následně i generální stávka. (Od té doby 

Francouzi stávkují pořád). 

Po de Gaullově odstoupení se do prezidentského křesla dostal Georges Pompidou. Za jeho 

vlády došlo k liberalizaci hospodářství, sám Pompidou byl zastánce evropské integrace a 
inicioval přístupová jednání s VB. V proevropské politice pokračoval i jeho nástupce – Valéry 
Giscard d’Estaing.  

Dlouhých čtrnáct let si poté Elysejského paláce užíval Francois Mitterand. Došlo 

k zestátňování velkých podniků a k provedení sociálních reforem (byl např. zrušen trest smrti). 

Od roku 1995 do roku 2007 byl prezidentem Jacques Chirac. Od roku 2007 stojí v čele malý 

velký Nicolas Sarkozy (a jak Kroupovci vědí, jeho manželkou je Carla Bruni a v říjnu 2011 se jim 
narodila dcera). 
 

Miloslav Kabrhel 

OPD - zkouška 

53

otázka č. 57 – politický a ústavní vývoj v Itálii v první polovině 20. století 

Italské království bylo vyhlášeno roku 1861, Řím byl připojen roku 1870. Ústavou byl 

obměněný Piemontský status. Parlament byl dvoukomorový – sestával se z Královského 
senátu (volen panovníkem) a Sněmovny reprezentantů (volena muži, kteří prošli věkovým, 
majetkovým a vzdělanostním censem, k rozšíření došlo roku 1912, kdy mohli volit vesměs 
všichni muži starší 30 let).  

Roku 1901 byl přijat zákon, který přesněji rozděloval kompetence vlády. Během války pak 

vzrostla její úloha, když stále častěji svými akty nahrazovala zákony.  

Ačkoli byla Itálie členem Trojspolku, do války se po jejím vypuknutí aktivně nezapojila a 

vyhlásila neutralitu. Roku 1915 uzavřela tzv. Londýnskou dohodu – zapojila se do války na 
straně Trojdohody, která jí po vítězství přislíbila jižní Tyrolsko, Slovinsko či Dalmácii. Tyto sliby 
pak nebyly ve Versailles dodrženy, což vyvolalo velké rozčarování a usnadnilo také nástup 
fašistů – „zmrzačené vítězství.“