Kabrhel OPD

Camillo Cavour. Ten nabyl přesvědčení, že Itálie není s to osvobodit se sama, proto se ohlížel po 
pomoci za hranicemi (hlavně ve Francii). S její pomocí pak sardinsko-piemontská armáda 
porazila Rakušany u Magenty a Solferina (1859). Územní zisky si rozdělili Francouzi a 
Piemont.  

Tato výhra byla signálem pro povstání v celé zemi. Další z hrdinů boje za nezávislost – 

Giuseppe Garibaldi – obsadil s tisícovkou mužů Sicílii a postupoval směrem na sever, odkud se 
blížila armáda Piemontu. Dobytá území byla připojena k Sardinskému království.  

Italské království pod vedením Viktora Emanuela II. bylo vyhlášeno 4. 3. 1861 v Turíně 

K úplnému sjednocení chyběly pouze Benátky a Církevní stát. Benátky získali Italové po 

prusko-rakouské válce roku 1866 (do které se zapojili na straně Pruska, ale byli opět u Custozzy 
poraženi). 

Poté, co francouzská vojska odešla roku 1870 z Říma, byl i Řím připojen k Italskému 

království. Vztah k papeži upravily až Lateránské dohody roku 1929. 

Nově vzniklé království bylo konstituční monarchií. Ústavou byl obměněný Piemontský 

status. Parlament byl dvoukomorový – sestával se z Královského senátu (volen panovníkem) a 
Sněmovny reprezentantů (volena muži, kteří prošli věkovým, majetkovým a vzdělanostním 
censem, k rozšíření došlo roku 1912, kdy mohli volit vesměs všichni muži starší 30 let).  

otázka č. 63 – vývoj integračních snah v Evropě po roce 1945 

Poválečný vývoj v Evropě se nesl ve znamení mocenského soupeření mezi USA a SSSR. 

Neshody mezi jednotlivými velmocemi se týkaly zejména poválečného uspořádání Německa. 
Hospodářsky vyčerpaná Evropa nechtěla další válku, proto volala hlavně po zajištění 
bezpečnosti. 

Důvody pro hlubší evropskou integraci byly následující: 

o  zabezpečení míru na evropském kontinentě 
o  překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur 
o  umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu