Zápočet výpisky

Oddíl VI. Římské právo dědické

Úvod – dědická posloupnost a delační důvody

• Základním pojmem je dědická posloupnost = přechod práv (zejména majetkových) ze zůstavitele na dědice

• Nejdůležitějším předpokladem je fyzický zánik zůstavitele (tedy smrt), ale nejedná se o jediný předpoklad

• Delační důvody = skutečnosti, které odůvodňují, proč se majetek na dědice přenáší

• Zákonná neboli intestátní dědická posloupnost = dědická posloupnost, která se opírá o právní normu (zákonné nebo zvykové povahy), kde je delačním důvodem zákon

• Testamentární posloupnost = dědic je určen v testamentu, delačním důvodem je zůstavitelova vůle – testament

• Zákonná dědická posloupnost se vyvíjí zároveň, větší důraz je kladen na testament přednost má vždy vůle zůstavitelova, teprve potom, pokud není, nastupuje intestátní posloupnost

• Univerzální sukcese = dědic dědí nejen aktiva, ale i závazky, za které ručí v plné míře (tedy ne jen do výše aktiv) dědic de facto nastupuje na místo zůstavitele

• Kdo se stal dědicem, získal určitou vlastnost, kterou už nemohl ztratit, nebylo možné, že by ten, kdo se jednou stal dědicem, jím chtěl přestat být semel heres, semper heres

• Závazky musí dědic splnit tak, jako by je uzavřel sám (tedy i za cenu toho, že by tím zmenšil svůj původní majetek)

• Na dědice nepřecházely závazky osobní povahy (syn nedědil po otci manželskou moc nad matkou)

• Na všechny závazky a práva se hledělo jako na celek = hereditas (pozůstalost), byla chápána jako jednotný celek i v materiálním smyslu, takže bylo možné, aby existovala nezávisle na osobě dědice jako tzv. ležící pozůstalost, která se mohla v době, kdy ještě dědic dědictví nenabyl, zvětšovat a zmenšovat

Kapitola první: Posloupnost civilní a praetorská

• Zásahy praetorského rpáva byly v dědictví pravděpodobně hlubší než v jiných oblastech

• Hereditas = původní posloupnost civilního práva

• Bonorum possessio = posloupnost pod praetorskou ochranou praetor umožňoval osobě, kterou chtěl chránit jako dědice, získání držby pozůstalého majetku

• Praetorova činnost původně nesměřovala k vytvoření vlastní dědické posloupnosti, usiloval o to, aby se zásady civilního práva mohly bez problémů uplatnit

• Později začal praetor posloupnost civilního práva upravovat a měnit, základem bylo umožnění držby pozůstalého majetku, o což bylo třeba žádat interdiktem quorum bonorum

• Praetor vázal udělení držby nějakou lhůtou, kdy bylo možné o ni požádat

• Praetorská posloupnost měla naproti civilní už od začátku výrazně majetkový ráz

• Civilní dědic byl chráněn žalobou, která odpovídala reivindikaci, hereditas petitio („žádost o dědictví) právo dědit je podle Gaia samostatnou nehmotnou věcí

• Udělením držby od praetora se daný člověk ještě nestal dědicem, musel být chráněn stejně účinnými prostředky jako hereditas petitio, musel mít možnost prosadit své právo proti komukoli včetně civilního dědice

• Žaloby se opíraly o praetorské právo, ale byly vytvořeny podle žalob civilního práva

• Rozlišovalo se mezi bonorum possessio sine re, držba věci zde nebyla věcně podložená a bonorum possessio cum re, kde držba věci věcně podložená byla, a jen tehdy se člověk stával praetorským dědicem

• V době poklasické směřoval vývoj na vyrovnání rozdílů u posloupností, k čemuž nakonec došlo až v Justiniánových novelách

• Od poklasického období se dědická posloupnost nazývá jednotně jako sukcese