teorie práva hotové vypracované otázky

Precedent, normativní smlouva

Právní precedenty

• Soudní precedens je druh judikátu, tj. soudního rozhodnutí, který je prvním řešením daného případu, dosud právem neupraveného, závazným pro obdobné případy v budoucnosti.

• Je uznáván jako formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury (judge made law, case law) a v mezinárodním právu

• V kontinentálním typu právní kultury rozhodnutí vyšších soudů nejsou formálně obecně závazná a vymahatelná, ale klíčové judikáty, vytvořené podle zákonů a normativních právních smluv mají quasiprecedenční význam.

• Precedenty jsou charakterizovány dvěma základními znaky, kterými jsou:

  • originálnost (původnost) – precedent je první rozhodnutí v dané věci

  • formální obecná závaznost – precedent je závazný pro obdobné případy

• Precedent je typickým pramenem práva v angloamerické právní kultuře. Každý nižší soud se musí řídit rozhodnutím soudu vyššího. Precedentní rozhodnutí by v zásadě mělo být závazné i pro ten soud (zpravidla nejvyšší), který jej vydal.

• Pro precedenty platí:

  • pozitivní moment: precedenty představují pružný model práva (mezera v právu de lege ferenda může být vyplněna rozhodnutím soudu, i když jednoznačná norma v tzv. psaném právu absentuje)

  • negativní moment: nižší míra právní jistoty, menší předvídatelnost práva, než je tomu v podmínkách stabilizovaného právního systému, náležícímu ke kontinentálnímu typu právní kultury

• Doktrína nazvaná Rule of precedents:

  • Soudy vytvářejí svá precedenční rozhodnutí podle právních principů a eventuelně i právních obyčejů, přičemž značný důraz se klade na racionálnost rozhodnutí a přesvědčivost jeho odůvodnění, proto se ta část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter precedentu, nazývá ratio decidendi.

  • Ta část odůvodnění rozhodnutí, která se týká jedinečného případu, řešeného soudem a která nemá obecnou závaznost, se nazývá obiter dictum

  • Zásada stare decisis (setrvat u rozhodnutého) znamená, že precedenční rozhodnutí se aplikuje na podobné případy a nemůže být bezdůvodně měněno, a to ani tím soudem, který jej přijal. Tím je zajištěna stabilita práva

• Od precedentu je možno se odchýlit tehdy, jestliže se podstatně změnily okolnosti oproti těm, za nichž byl přijat nebo jestliže nově řešený případ má odlišné znaky (tzv. metoda distinkcí)

• metoda distinkce (rozdílnosti, rozlišování) spočívá v tom, že soud shledává rozdíly mezi různými precedenty.

• neměnná závaznost i precedentů velmi starých však implikuje nevýhodu pružnosti, nepřizpůsobivosti práva změněným společenským poměrům – jeden ze způsobů, jak tomu čelit je právě metoda distinkce

Normativní smlouvy

• Normativní právní smlouva je druhem smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování (samotná smlouva jako taková jakožto shodný projev vůle dvou nebo několika subjektů práva je zpravidla právní skutečností a jako taková jen zakládá, mění nebo ruší individuální právní vztah, a nemá tedy obecný, normativní význam.)

• vznikají na základě konsensu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí

• jsou hlavním a nejdůležitějším pramenem práva mezinárodního (nejvýznamnější – Charta OSN)

• prolínání mezinárodních smluv do práva vnitrostátního -> ústavou stanovený okruh mezinárodních právních smluv, které jsou vnitrostátním pramenem práva (v ČR – podle čl.10 Ústavy jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem)

• celá struktura EU je vybudována mezinárodními smlouvami

• jejich ustanovení jsou obecná a regulují závazně určitou skupinu společenských vztahů, stejného druhu, neurčitého počtu. Mají podle Ústavy (čl.10) dokonce aplikační přednost před zákonem. U nás je normativní smlouva spojena jak se smlouvami mezinárodními, tak vnitrostátními (kolektivními)

  • Mezinárodní smlouvy