Zbytek otázek ze zpracovných

39. Subjektivní a objektivní právo

• Známe dvě formy práva

  • Objektivní právo = souhrn právních norem

  • Subjektivní právo = souhrn možností chovat se normou vymezeným způsobem (jaké máme jako subjekt možnosti chování, aniž bychom vykročili z právního rámce (stanoveného právní normou)

• Objektivní právo

  • je systémem závazných pravidel chování (norem) vydávaných státními orgány, vynucovaných státněmocenskými prostředky

  • Jde o normativní celek s horizontální i vertikální diferenciací

  • Objektivní právo je právem platným (pozitivním) = systémem norem časově a prostorově působících vůči vymezeným subjektům

  • Objektivní právo jako normativní systém můžeme srovnávat s dalšími normativními systémy (morálka, náboženství), ale zjišťujeme, že jsou zde tři specifické znaky, které objektivní právo od ostatních systémů odlišují.

    • Zvláštní forma (prameny práva) – jejím projevem je publikace. Tato forma je psaná, objektivní právo je souhrnem psaných představ

    • Obecná závaznost (norma se vztahuje na neurčitý počet případů a subjektů téhož druhu) – obecnost jako taková je blízká např. i morálce. Specifikum objektivního práva tedy není v obecnosti, ale v obecné závaznosti!

    • Státní donucení (stanovení a realizace sankcí)

• Subjektivní právo

  • označuje právní normou stanovenou a státem zaručenou možnost jednání danou subjektu práva = souhrn těchto možností

  • Struktura subjektivního práva obsahuje tyto prvky:

    • Možnost být subjektem (nositelem) práva = předpoklad pro využití subjektivního práva

    • Možnost chovat se dovoleným způsobem (v daném rámci) = realizace subjektivního práva

    • Možnost vyžadovat odpovídající chování jiných subjektů

    • Možnost státněmocenského zásahu (donucení) – sepětí práva subjektivního s objektivním

  • Pojmovým znakem subjektivního práva je vztah k subjektu. Přeměna možnosti ve skutečnost (reálné chování) může být provedena pouze subjektem, konkrétním jedincem, institucionalizovanou skupinou lidí, respektive státním orgánem.

  • Každý z těchto subjektů má právní normou vymezen určitý okruh subjektivních práv.

  • Možnost chování subjektu lze stanovit přímo (výslovné vymezení míry dovoleného chování) nebo nepřímo (prostřednictvím právní povinnosti, kdy odpovídajícím právem je vše, co není zakázáno nebo přikázáno). Z toho vyplývá bezprostřední vztah mezi subjektivním právem a právní povinností.

  • Právo = zákonem stanovená možnost

  • Povinnost = zákonem stanovená nutnost

  • Subjektivní právo absolutní – podmiňuje neurčitý počet právních vztahů s obecně určenými nositeli právní povinnosti – práva ústavní (projev, vzdělání, víra…) + u práv občanských (právo vlastnické)

  • Subjektivní právo relativní – je spojeno s existencí konkrétního právního vztahu, v němž právu jednoho subjektu odpovídá povinnost jiného subjektu („oprávnění“, „nárok“)