1_kapitola_CO_JE_PRAVNI_FILOZOFIE

Důsledkem těchto společenských změn dochází:

• k diferenciaci práva jako autonomního společenského jevu; tvorba a výkon práva se stává samostatnou činností; odděluje se od politiky;

• ke specializaci a institucionalizaci právnické činnosti: soudy jsou odděleny od vězení, vznikají speciální advokátní služby, atd.;

• právo a právní jevy lze pozorovat jako skutečně existující v reálném světě.

K zapamatování.

Důsledkem společenských změn na přelomu 18. a 19. století se stalo právo:

1. předmětem hodným systematického (teoreticko-filozofického) poznávání;

2. díky čemu vznikla potřeba uceleného (teoreticko-filozofického) učení, které by poskytovalo poznatky a argumenty pro zdůvodnění jeho aplikace.

b)„Vnitřní“ podmínky vzniku právní filozofie

• Změna předmětu filozofického tázání v novověké filozofii; předmětem filozofického poznání se stává člověk a jeho život ve společnosti. Člověk je chápán jako svobodná bytost, která svým jednáním nejen určuje sebe sama, ale utváří i společnost, ve které žije.

• Radikální kritika tradičního pojetí přirozeného práva jako práva daného; právo není daností, ale je výtvorem člověka - výsledkem činnosti zákonodární autority. Skutečným, platným právem je právo pozitivní, které je hodno být předmětem vědeckého (teoretického) poznání.

• Právo přestává být jen represivním nástrojem a stává se garantem jak svobody člověka, tak i spravedlivých společenských vztahů.

K zapamatování.

Právní filozofie vznikla z potřeby:

a) obecně vysvětlit a zdůvodnit, co je (skutečné) právo. Tento krok předpokládal radikální kritiku tradičního přirozeno-právního učení;

b) vysvětlit a zdůvodnit smysl (význam) práva ve společnosti. Tento krok předpokládal pozorovat právo již jako společenský jev;

c) chránit základní hodnoty humanismu. Tento krok předpokládal uznat člověka jako bytost, které náleží právo mít práva.

1.3 Problémy s označením: právní filozofie, filozofie práva nebo jurisprudence?

V odborné literatuře se objevuje jak označení právní filozofie, tak filozofie práva. Někteří autoři oba výrazy považují za synonyma. Důvody jejich použití ale nebyly stejné.

Spojení „právní filozofie“ bylo převzato z latiny: „philosophia iuris“. Jako název řady prací a dizertací se objevil ve druhé polovině 17. století (F.J. Chopius nebo Ch. Thomasius).4 Autoři těchto prací se pokoušeli o filozofickou reflexi práva jako jednoty přirozeného práva a pozitivního práva. To ale nic neměnilo na názoru, že právo je svojí povahou primárně právem přirozeným. Z tohoto důvodu byla právní filozofie velmi dlouho považována za filozofické učení o přirozeném právu.

Zlom nastal až ve druhé polovině 18. století, kdy se na půdě německé právní vědy objevují pokusy jasně vymezit předmět a roli filozofického učení o právu. Kromě označení právní filozofie se zde objevuje i spojení „filozofie práva“ (Philosophie des Rechts). Podle autorů, kteří tento pojem zavedli, se mělo jednat o novou vědu, která by byla jakýmsi mezníkem mezi učením o přirozeném a pozitivním právu.5 Celkem jednoznačný obsah dal filozofii práva německý filozof G.F.W. Hegel (1770-1831). Podle něj má být jejím cílem poznání nejen povahy práva, ale i podmínek jeho uskutečnění jako garanta svobody jak jedince, tak i společnosti.